Kdo zná celebritu???

Dneska jsem jela ve vlaku s Patrickem Sweyzym, s Robertem Redfordem a bráchou Clarka Kenta (vím, že Clark Kent ani Superman neměli žádného bratra, a jestli jo, tak umřel na planetě Krypton, ovšem o to tady nejde). Seděli všichni tři se mnou kupé a jeli až do Brna.
Pak mi došlo, že znám mnohem více hvězd, než se na první pohled může zdát. Mým boyfriendem byl například Jimiroquai nebo Dave Gahan z Depešáků. Měla jsem za kámošku Cindy Crowford, se kterou jsem se na život a na smrt pohádala.
Můj otec je Waldemar Matuška a jeden z maminčiných prvních životních partnerů byl Jean-Paul Belmondo. No a poslední kapka přátelé - V práci mi mimochodem šéfuje Edge ze skupiny U2...

Je nádherný, jak se každý někomu podobá. Máme kolem sebe miliony neznámých tváří, které známe. Podvědomě. Musíme se na ně pořád koukat (stejně jako já dnes zírala na toho Patricka Sweyzeho, i když byl ten borec asi třikrát větší, dělal box a měl podlitinu pod okem). Na koho jste podobní vy? Přemýšleli jste nad tím někdy? Nebo vám to někdy někdo řekl?

Čekám reakce přátelé a pak vám všem vystavím speciální post se srovnávacími obrázky, jako jse to dnes udělala Zbyňálovi (snad to nečte a nezabije mě:).

Žraločí muka

Nemám ráda ryby. Vlastně jsem jim nikdy nedala šanci, abych je mohla začít mít ráda. Vánoce pro mě byly v tomhle směru kulinářským utrpením. Když mi babička při štědrovečení večeři obrala kousínek kapra, strávila s tím dobrých deset minut. Dalších patnáct jí trvalo než mě přesvědčila, ať to sním. Evidentně ji to moc nebavilo (každý rok se před rozdáváním dárků hádat, jestli budu večeřet nebo ne, to je dost opruz). Další roky mi maminka smažila kuřecí řízek. Donutila jsem svou rodinu na celých dvacet let života zapomenout na to, že tihle živočichové s ploutvemi vůbec existují.

Posledních pár měsíců jsem ale zradila všechny odpůrce ryb (jsou vůbec takoví?), ryby samotné i naše. To když jsem jim s radostí každý týden oznamovala, že jsem měla rybu, a že mi strašně chutnala. Zjistila jsem totiž, že ryba nemusí mít miliardu kostí, že se s ní dá dělat více rozmanitých věcí, než ji jen obalit v mouce, vajíčku a strouhance, a že vlastně v důsledku chutná velice dobře. Za poslední dva měsíce jsem spořádala tolik ryb, kolik jsem nepožila za celý svůj život, a byla jsem na sebe náležitě pyšná. Ovšem... musel se objevit nějaký zádrhel, jak už to tak bývá. Ten zádrhel vlastně ani nebyla ryba. Byla to hajzl paryba, pangasius, výborný druh žraloka ve výborné zdravé výživě, kam občas chodíme s kolegy, abychom žili a jedli zdravě. Já ale zjistila, že i ze zdravé výživy se můžu poblít a mít otravu jídlem.

Díky super žralokovi s teplou zeleninou a dušenou rýží jsem se složila v práci, a pak ještě asi desetkrát doma. Teď mám dietu, baštím rohlíky, suchary a hovězí vývary. Díky rybičky, asi vás zase na nějakou dobu přestanu konzumovat. A na jídelny zdravé výživy taky seru!

Degustačka

Rulandské šedé, Tramín červený, Slámové (ne Salikovo), Müller, Sauvignone, Rulandské bílé, Chardonnay...Ptáte se jak se dá ochutnat 77 druhů vín za tři hodiny? No já jsem k tomu potřebovala kamarády Verču, Steina, Jarouška, skleničku, press kartu, volný večer a odolné nohy (protože jsme furt stáli).

Konference vín, která se v Brně koná každoročně, i letos nezklamala. Mě nezklamala hlavně proto, že jsem na ní byla poprvé, takže jsem nemohla srovnávat s předešlými ročníky, i když byly třeba o moc lepší...ehm.

Vždycky jsem si myslela, že na podobné snob akce chodit nebudu, ale tentokrát mne navnadila tiskovka, která konferenci o tři dny dříve předcházela, a při níž jsem se namrdala jako čolek. Pila jsem vítězná (v jazyce zdejších vinařů mimořádná) vína, dostala jsem dvě láhve sebou a pozvánku na páteční degustačku. No a pak tam nechoďte..

Zpočátku jsme se chovali opravud způsobně. Když nám obsluha nalívala na dno skleniček, způsobně jsme přivoněli, objeli tou voňavou tekutinou skleněné stěny a doušek si vlili do úst, které povážlivě dlouho převalovaly víno po jazyku. Kluci nám chodili použité sklenice vymývat vodou a vykládali nám přijatelné novinky ze života. Dělali jsme to, co všichni kolem (stejně jako SENÁTOR Svoboda, politik Hošek s chotí, profesor Žaloudík nebo Možný, docent Pavelka). zapoměli jsme na to, že jsme novináři, byli jsme slušně vychovaní mladí lidé, kteří degustují ty nejlepší dary země.

Byli jsme asi u desátého vzorku, když se situace trochu změnila. Stein začal vykládat belgické vtipy o Turcích, Verča se střídavě chichotala, kradla lidem ze stolů chleba a zpívala s cimbálovkou, Jára si při umývání skleničky polil vodou, takže vypadal, jakoby se pochcal. Víno jsme už nedegustovali, ale lopali na ex. Bylo ho totiž tak málo, tak nač čekat?:)

Teď už to vím - na příští ročník konference vín:)

Konec světa

Žádný se zatím samozřejmě nekoná:) Jen jsem se o víkendu hrabala ve starých mailech a vzpomínkách. Taky jsem přemítala nad tím, kdy naposled jsem básnila. Zjistila jsem, že je to už opravdu dlouho... A tak jsem se po dlouhém rozvažování rozhodla, že tady jeden produkt (nemůžu uvěřit, že takovým odporným pojemnováním báseň nazýván), na kterém jsem se spolupodílela, dám... Třeba budu někoho inspirovat, třeba budu inspirovat sebe...

Konec světa:

Jsou dešťové kapky, které nestudí
A sluneční žár, co chladí.
Jsou dny bez oken
A bez dveří,
Jsou večery s tebou
a ty další, bez dechu
a bez tebe.

Jsou básně, které mne nenudí,
A babička stárnoucí, plná mládí.
Jsou princezny bez loken,
Vánoce, kdy nesněží.
Jsou večery, které mne zebou,
A ty další, bez dechu,
U tebe.

Jsem ve vzduchoprázdnu
Mezi dnem a nocí,
Jsem východní vítr
Vášnivého prohnutí
Jsem oprýskaný nápis Lásky
A satelit tvého milování

Z toho nevyváznu,
Bez Tebe a bez pomoci.
Jsem jako hořké vodky litr,
Které není vyhnutí
Jsem jako ve tváři vrásky,
Co objeví se z nenadání...

Jsi básnířka a kouzelnice slov
Jsi sochař a spojnice vesmíru
Jsi smyslná diva v nočním přítmí

Chutnáš po vánočním cukroví
Když se Tě dotknu
Snad nezmizíš

Dvakrát dva

Ještě žiju, dýchám, chodím stále do práce (to je možná ten důvod, proč tady nepíšu), občas jím (když je malý stres tak málo, když je velký, tak hodně), chlastám (míň než když mi bylo patnáct), mluvím sprostě (když je hodně práce tak hodně, když je málo práce, tak víc, protože jsem veselá) a taky spím (většinou v noci, ale občas se mi stává, že usínám i přes den).
Vzhledem k tomu, že minulý víkend byl dost šílený, plný akce a příjemný zároveň, a tenhle víkend byl nudný, bez akce, bez příjemných chvil a uhnipaný, tak nevím, co z toho popsat. Jestli mám držet ráz tohoto blogu a být nadále psimistou, nebo se na to vysrat a říct konečně vám všem, že mi bylo fajn.
Přemýšlela jsem (asi jen dvacet vteřin). Jsem přece jednou novinář, tak si musím zachovat objektivitu, tááákže:

Víkend minulý: Salikov aneb kalba z kaleb nejnekalbovější
Redakční párty měly (alespoň prozatím) vždy stejný průběh. Dvacet lidí přijelo někam, kde si zaplatili nocleh a pohostinný večer. Většina z nich se přitom strašně přežrala a ožrala, že nemohli ani chodit. Někteří zvraceli, jiní povídali nesmysly. Někteří v důsledku svého stavu vytuhli už v jedenáct, jiní to táhli bůhví proč do rána. Řada z nás pak ani nešla spát, takže vlastně nocleh platila zbytečně.
Letošní teambuldining (nazývejme věci pravými jmény) byl ale jiný. Byl příjemně poklidný, odehrával se v příjemném prostředí, s příjemnou obsluhou (promiň Saliku, rozhodně nepovažuji Tvou skvělou maminku za obsluhu!). Jeli jsme sice do lehce rizikové oblasti (z okna jsme viděli na elektrárnu Dukovany), ale do oblasti opravdu krásné. Do Rešic, do domova našeho pana fotografa Salika (na obrázku nahoře). Počasíčko nám přálo, svítilo sluníčko a vyhlídky byly příjemné. Po lehce pozdějším příjezdu (Moravský Krumlov má na hovno značení), jsme se společně potkali v podkroví domu, kde jsme si rozloženi v křesýlkách příjemně povídali. Na večeři jsme dostali kus pořádného jídla a pití. Paní Saliková dokonce napekla cukroví (kecám, Salikovi na to mají paní na pečení, podobně jako mají některé buržouské rodiny paní na žehlení, na utíraní prachu na praní. Už jsem se zmínila, že je Salik anarchista?)
Ve večerních hodinách jsme se přesunuli o dům dál. Obyčejně máte o dům dál sousedy nebo babičku. Salikovi mají o dům dál kulturák. V kulturáku byly hody, byla tam májka (ne ta Bolkova na jídlo) a taky spousta opilých vesničanů. Hrála tam polka. Pak ještě polka a pak taky polka. Chvílemi jsem si připadala jako v Polsku. Polku jsem si ale po dlouhých pěti letech zatančila se Zbyňálem, což bylo velmi obohacující.
V kulturním domě jsme však (nejen díky polce) nevydrželi moc dlouho, takže návrat do Salikova byl tím nejlepším řešením večera. V podkroví se během té doby kromě nás objevili úplně cizí patnáctiletí lidi. Okouněli, jedli a pili. Oni zírali na nás a my na ně, seděli jsme vedle sebe, prakticky jsme společně sdíleli prostor, místnost, dýchali společný vzduch a tu a tam se dokonce dotkli! Byli to přátelé Salikovy sestry, která slavila svých krásných patnáct let.
Teď je přesně ten moment, kdy bych měla začít popisovat nechutné zvracející scény, ožralecké kecy, počty rozbitých skleniček a další podivnosti. Já to ale neudělám, protože se nic z toho nedělo. Užili jsme si zábavu na úrovni, která byla vážně super. Nechcu ale mluvit za ostatní, takže... takže už nic.
V neděli jsme se probudili do nádherného podzimního rána s jinovatkou a mrazíkem (tak jak jsem psala na tématu, Filípku!!!) a postupně poodjížděli domů. Takže Rešicím zdar a buržoustovi Salikovi dvakrát:)

Víkend tento: Nuda (ale ne v Brně)
Zase to nesmím přehánět. Tenhle víkend byl unikátní hned v několika rovinách. Jednak jsem zase po dlouhé době pokecala se svou maminkou, což bylo velmi inspirující (hlavně debata o stavebním spoření) a taky velmi milé (když přišla na řadu další část, kde už jsme jen kecaly o blbostech a pili u toho dvojku červeného). Jenže ouha, maminka odjela hned v neděli ráno pryč. A protože je maminka ranní ptáče (vlastně vstává dřív než všichni ptáci, které znám), tak už jsme se pak neviděly. Já v zápalu aktivity věřila v to, že celou sobotu věnuji škole. Houby. Dívala jsem se na televizi, střídavě jedla a spala. Jediné, co jsem stihla, bylo praní. Třikrát jsem naplňovala a vyprazdňovala obsah pračky a u toho zuřila.
Když jsem se vzbudila v neděli, došlo mi, že jsem zase nic neudělala, takže jsem popadla žehličku a snažila se napravit si reputaci. Kvůli špatnému svědomí jsem dokonce vyžehlila i pár ručníků pro naše. A když přišel obědový čas a já zjistila, že už stejně za pár hodin pojedu zase do Brna, řekla jsem si, že není důvod čekat a vydala se tam hned... Můj víkend patřil mamince, pračce a klamerkám. A kdo neví, co jsou to klamerky, tak to má blbý:))

A abych to zakončila pozitivně, mrkněte na super fotky ze Salikova. Jedny fotil sám pan Salik. Ty druhé jsou od Filípka.

Jeden z posledních závanů léta...

Říkala jsem si, že jsem tu ještě nikdy nezkusila dát žádné video. Po (velice krátkém) uvažování mi došlo, že nebylo žadné video vhodné. Rozhodovala jsem se, jestli tu nemám zveřejnit nahaté kluky, jak na Silvestra obíhají chatu.. Pak mi došlo, že mám své kamarády ráda a chtěla bych s nimi udržovat blízký vztah i dalších (dejme tomu při dobré vůli) padesát let:)

Vyhrál to nakonec snímek z léta, z adrenalinové Mirabilandie, tak si to užijte:) Tohle je ta
parádní sprška !

Pět dní a pět nocí

Ne, nebudu zavádět podivné praktiky spojené s tím, že bych vždycky v pátek v noci psala sesumírování celého předcházejícícho týdne (nejsem Hatlapatka). Tenhle týden byl ale výjimečný. Svou šíleností ovšem. A abych z toho nezešílela sama, musím se přece podělit:)

...tento týden jsem měla třikrát otvírák na jedničce (otvírák je úvodní článek a jednička je úvodní stránka novin). Fíla mi neustále říkal, jak je to super, já jsem to za super vůbec nepokládala. Jednička pro mne znamená stres, pojeby na poradě, pozdní příchody domů a nervózní hledění do redwebu

...tento týden jsem poprvé ochutnala burčák z brněnských vinných slavností a následně jsem kvůli němu lítala pořád na záchod (ne, nebylo to kvůli čůrání).

...tento týden taky začala škola (ano, stále ještě chodím do školy), stihla jsem si zajít na studijní oddělení, nechat si orazítkovat potřebné dokumenty a (hurááááá) vyzvednout si diplom. Paní referentka mi ho nejprev ukázala, jako jestli to sedí. Z podivně okousaného papíru na mne koukalo moje jméno, hezky tučně vytištěné. Paní referentka mi řekla, že ten papír nikdo neokousal, ale že je vyrobený z ručního papíru.

... tento týden jsem nešla z práce dříve než v osm. Tedy vyjma jediného dne, kdy jsem utekla (a to sloveso naprosto sedí) z práce k holiči, což je vlastně taky událost, protože (kdo mě zná, tak to ví), se zásadně nenechávám stříhat, v kadeřnictví jsem byla asi desetkrát v životě a nemám z toho vrcholný požitek, jako většina mých známých slečen.

... tento týden jsem se rozhodla, že budu zase malovat a kreslit, tedy dělat to, co normální lidé nedělají, protože na to nemají čas. Já nejsem normální a nemám čas vůbec, ale přesto jsem si řekla, že do toho sakra půjdu, mým prvním výtvorem bude obrázek pro dav malé a moc šikovné kluky, Juliuse a Sebastiana a moc se na to těším

...Tento týden utekl z brněnské ZOO pavián. Já vím, moc to se mnou nesouvisí, ale chtěla jsem to tu zařadit, protože to nebohé zvíře je bez domova skoro celý týden a pořád jej ještě nenašli. Tenhle pavián je borec. Vydal se z klece přímo na pole a do chatařské oblasti a já si myslím, že si tu procházku užívá se vším všudy. Včera jsem přemýšlela o tom, že bych mu vlastně přála, aby utekl někam daleko, třeba do Tater, a tam si žil někde na úpatí hory a žral si svoje lístečky a ovocné plody (třeba borůvky).

... ty borůvky mi evokovaly bokůvky. Samotné slovo bokůvky ale nic neznamená, takže to upřesním. Včera měl rozlučku náš kolega Petr Bokůvka, který se po dvou letech rovnostářské tyranie rozhodl změnit povolání... odešel překládat (ale ne žádné vagony nebo tak. je to angličtinář)

... už mám služební telefon. I bez krabičky. Mám svých padesát volných minut a sto smsek. Krásné možnosti pro novináře...

... tento týden jsem (opět) nestihla Noru. Místo toho, abych teď do sebe u kamenného stolu házela jeden škopek za druhým, sedím doma a dělám to, co jsem tenhle týden dělala zhruba dvanáct hodin denně. Píšu a čumím do monitoru.

... celý týden završím pondělím, protože ten den jsem byla s Olinkou na Medvídkovi, který mne nadchl, rozesmál, rozplakal i potěšil. A hlavně jsem si uvědomila, jak se věci mají. Že když je vám špatně, nemůžete ráno jíst a večer usnout, tak je to proto, že nevíte, kdy to trápení skončí. Ta nevědomost je tak definitivní, že se nedá nijak obejít, a vy přemýšlíte, kde se stala chyba, co jste udělali špatně a proč je to všechno najednou jinak. Poslední věta toho úžasného filmu mi zní celý týden v hlavě a díky ní jsem těch pět dní přežila v relativní pohodě. Je to jednoduché:

"...někdy není v životě důležité pochopit, ale přijmout..."

P.S.: jestli je na vás tenhle příspěvek moc filozofický, podivný, nečitelný, klidně se ptejte, ráda pomůžu:) no a veřejně slibuju, že příště už to bude zase vtipné:)

Kurva práce...

...Tak tohleto mám posledních pár dnů na statusu na ICQ (pro starší generace: ICQ je komunikační program, kde si lidí přes den píšou po většinou samé pičoviny, protože se jim nechce pracovat nebo se jinak nudí).

Začal už můj druhý pracovní týden, ve kterém makám na plný úvazek. Dostala jsem všechno, po čem jsem prahla a co mi bylo šéfovstvem slíbeno: stůl, židli, telefon, vlastní vizitky, notebook, píchací kartičku, mailovou adresu i svůj rank. V práci jsem dlouho, nestíhám koníčky, nechodím na tae-bo (protože buď ještě něco píšu nebo jsem tak unavená, že se mi nechce), jezdím málo domů, pokurvil se mi osobní život. Chybí mi už jen služební mobil (protože Gábina neodevzdala krabičku), nějaké prášky na uklidnění a Visine do očí...

Rovnost, volnost, bratrství....

Tři ženy a moře

Učitelka, aquabelka a novinářka. Zajímavé složení pro nárazovou akci, ještě když vezmu v potaz, že dvě z nich jsou sestry, dvě z nich kamarádky a jednou z nich jsem já.

To, že pojedeme v závěru léta k moři byl vlastně spontánní nápad, který se zrodil kdesi v Krásném poli na chatě. Ten nápad byl tak spontánní, že dokonce ani drahým rodičům nedošlo, co chceme spáchat. Půjčili nám auto a dali nám požehnání:) Moje sestra, moje kamrádka Marta a já. To byla posádka bělostné Fabie, která byla naposledy bělostná tak před deseti lety.

První problém se objevil už v Brně, kde mne ségra i s autem vyzvedla. Jaksi jsem byla v přemýšlení o evropské integraci dále než ti pánové a dámy v Bruselu, a nějak mi nedošlo, že potřebuju pro přechod přes chorvatské hranice pas. Ten samozřejmě vlastním, ale byl doma, v Ostravě. a vzpomněla jsem si na to až doma, v Brně. Zrodil se alternativní plán, že pojedeme úplně na sever, a že když mne nepustí, pojedem do Itošky (ne že bych jí neměla letos už opravdu po krk...).

Naši cestu jsme přerušili už v Mikulově, kde jsme si zašly na dvouhodinovou večeři a koupily si burčák. Holkám totiž nedošlo, že nemůžou během jízdy pít. Já jsem ale mohla:)

Díky našemu mikulovskému hodování byl přejezd do chorvatska uskutečněn někdy v noci, já se zdvořile culila na celníky když jsem jim namísto fialové knížečky podávala přes okýnko podivnou zelenou plastikovou kartičku. Vyšlo to, uf. Do Itálie už fakt nejedu!

Vzhledem k tomu, že jsme byly u moře asi tak kolem jedné ráno, bylo vhod někde přespat. Nakonec jsme si ustlaly u cesty, vedle aut a polorozbořené zídky. Bylo to pěkné místo, které (dle mého názoru) považují za pěkné hlavně ti, kterým se chce nezadržitelně močit a jdou ho vyzkoušet. Podle toho, co zachytil můj nos, tam zkoušelo močit docela dost lidí. Možná nejen močit, ale to jsem si před usnutím nepřipouštěla. Ségra v rámci toho, že je starším sourozencem, si vzala do spacáku slzák (nebo pepřák, nebo nějakou jinou zbraň), aby mě jakože chránila. Ovšem..byla první, která vytuhla, slzák (nebo pepřák, nebo nějakou jinou zbraň) odhodila ze spacáku ven, takže by ji v důsledku kdokoliv mohl použít proti nám. ehm.

Ráno jsme ale naštěstí zjistili, že nás nikdo nechtěl zabít ani okrást (okrást nás nemohl, protože jsme u sebe nic neměly. Kromě toho slzáku tedy). To místo opravdu nebylo moc pěkné, tak jsme jely dále.

Zakotvily jsme ve vesničce Senj. Historické vesničce s jedním hradem a jedním náměstím a (pro nás naštěstí) s jedním campem. Bylo v něm prázdno, smradlavo, ale levno. A pláž jsme měly přímo před nosem. Kdyby nebylo moře jako ledová tříšť, bylo by to ideální. A kdyby druhý den po našem příjezdu nezačala Bora, bylo by to ještě lepší. Ten den jsme trávily v autě a v hospodách. Své plus to ale mělo taky. Naučila jsem se hrát osadníky, ségra zjistila, že se ani teď po skončení puberty společně asi úplně nedohodneme, Marta se utvrdila v tom, že je Míša moc miluje a koupila si super osušku. nevýhodu to mělo jendu zásadní. V tom povichru se mi zlomila jedna tyčka od stanu. To je (ať chcete nebo ne) k nasrání, protože jsem celou noc nespala a ten stan držela zevnitř aby se to nestalo, a ono se to nakonec stane přes den, když sedím v autě a na ten stan přímo koukám. No prostě k nasrání!

Pak ale bylo zase hezky a teplo. A my musely domů, protože se nezávratně blížila nedělě a já měla před sebou první pracovní den. Na sestru se těšily dětičky ve škole a naMartu Michal. Teď mne napadlo, kdo se vlastně měl nejlíp... no nebudu si odpovídat..

Každopádně pokud jde ještě o tu Itálii, tak v odkazu už jsou přidány fotéčky.

Jak je Pisa křivá?

O tom můžete hlasovat v anketě:)

První vlaštovka, co má 235 stran

Pokud si někdo myslel, že jsem (podle toho titulku), napsala svůj román, tak se spletl. Pravdou je, že svůj první román jsem už napsala, a že (s odstupem času) o něm mohu s ledovým klidem prohlásit, že stojí za houby.

Mou první vlaštovkou jsem nazvala své nové snažení. Rozhodla jsem se (na ukázku mého neskonale kulturního a vůbec obecně hodnotného života), že si začnu kupovat knihy, a budovat si vlastní (podotýkám vlastní!) knihovnu. Jak už to tak bývá, někdy se musí začít s tím prvním kouskem, který má prakticky příšerně nevýhodnou pozici, protože a) je první a každý kdo je první to má na nic. Znamená to totiž, že se nejdříve opotřebí a nejdříve půjde "do kytek". Navíc první kus už předem ví, že nebude nikdy ten jediný ani poslední. b) nikdy o něm nebudete mluvit, jako o té skvělé knize bla bla bla od bla bla bla, nýbrž o něm budete vždycky mluvit jako o tom prvním kousku ve vaší knihovně. c) bude mít vždycky ten sentimentální nádech, za který ho budete časem nenávidět.

Můj první knižní kousek je dílo mistra Nicka Hornbyho, autora, který je ve svých knihách spíše příšerně oplzlý než prozaicky rozvášněný. Je spíš stručný a výstižný než rozvleklý a poutavý, ale já jsem tomu stylu přišla na chuť. Nick Hornby mne natolik uchvátil, že jsem se rozhodla si ho pořídit alespoň do police (když už ho nemůžu mít u sklenky vína na gauči). Nick Hornby mne natolik uchvátil, že jsem se rozhodla zapomenout na všechny slušně vychované, kultivované (a s vytříbeným vkusem) Otčenášky, Čapky, Tolstoje a Bachy. Potřebuju číst v každé větě sprosté slovo, potřebuju číst do prdele, sračky, hajzl, posral, šukat. Potřebuju ty vulgarismy nasávat, abych je pak zbytečně nemusela vypouštět. A ono to funguje.
Po tomhle svém objevu se domnívám, že všichni, kdo čtou světové klasiky, romanopisce a filozofy, jsou sprostí jako kanál. Já ne, čtu Hornbyho, který je sprostý jako kanál za mně.

Mia bella brutta Italia

Ten kdo neumí Italsky, ať si titulek přeloží podle svého gusta (věřím, že budou překlady značně rozmanité:). Nevím, jestli se mám vůbec pouštět do vyprávění toho, co se stalo uplynulých devět dní. Jednak proto, že mi blbě slouží paměť a nechci vás mystifikovat, jednak také proto, že z naší bandy nejsem jediný blogger, a tudíž je již všechno jednou sepsáno (viď Ondro?:). To by sice nebyl až tak zásadní problém, ovšem problémem se to stáva v okamžiku, kdy s tím člověkem, který věrně popsal vaše společné zážitky dřív než vy, veskrze souhlasíte. Nicméně se pokusím odlišit, pokud to bude moc stejné, tak vymažu odkaz na Ondrovy stránky ze svých linků, a tím to vlastně vyřeším raz dva:)).

Zásadních věcí bylo hned několik. Tou nejdůležitější určitě fakt, že vlastně nešlo o dovolenou. Ta je totiž podle definice dlouhodobá doba odpočinku poskytovaná zaměstnancům k regeneraci jejich pracovní síly. Nebyl to odpočinek, nestihla jsem zregenerovat svou pracovní sílu a rozhodně nešlo o dlouhodobý časový úsek. Vstávala jsem dřív než do práce, půl dne strávila v autě a zbytek na nohou někde ve městech, které většinou byly něčím unikátní. Večer se nepilo, nekalilo ani nezpívalo, ba co víc, spát se chodilo se slepicema. A ba co hůř, nikomu to nevadilo, nikdo se před usnutím nepřevaloval, nikdo nemusel počítat ovečky, protože každý vytuhl během pěti minut. Čím déle jsme v Itálii setrvávali, tím hůř se vstávalo a tím lépe usínalo.

Na druhou stranu si mohu odškrtnout jednu evropskou zemi, kterou už ani vlastně nemusím navštívit. Viděli jsme toho za 9 dní tolik, že se sama divím, jak se to dá stihnout:

Základní tábor 1. (Lignano)

Sem jsme se doštrachali po dlouhé cestě přímo z Čech. V malém městečku se tu zvedl počet obyvatel asi tak sto krát. Za všechno mohl přihlouplý italský svátek Nanebevzetí Panny Marie, který mne v Itálii přivedl k šílenství už jednou, před třemi lety. Už tehdy jsem věděla, že v období od 10. do 15. srpna sem nikdy nepojedu. Ejhle, jela jsem. A bylo to horší. V kempu, kde podle mne neexistovalo žádné volné místo, nám řekli, ať si nějaké najdeme. Našli jsme, spali jsme mezi auty a dalšími stany a jejich šňůrami na prádlo, a na cestě. Všichni se na nás otráveně koukali, aniž by si na chvíli připustili, že my za těch pár centimetrů čtverečních platíme stejné peníze jako oni za své velké prostory. V Lignanu jsme strávili jeden krásný válecí den u moře, které bylo spíš kalné než čiré, ale mělo výborné regenerační účinky.

Úterý patřilo Benátkám. Už jak jsme se k městu mostů a kanálů blížili, měla jsem divný pocit v žaludku (takový očekávací). Mé radostné očekávání přehlušilo mírně parkování, jelikož do Benátek auta nesmí, tudíž si z toho místní parkovičáci dělají super bussiness. Platili jsme 20 Euro za auto... Musím přiznat, že Benátky jsou nádherné. Nesmrdí, těch holubů je hodně jen na Náměstí Svatého Marca a jsou kouzelnější než na pohledech a v televizi (což je co říct!). Kdyby najednou zmizeli z Benátek všichni lidi a ten zbytek holubů, nemělo by to chybu.

Základní tábor 2. (Rimini)

Představte si Love parade bez lesbiček. Takhle vypadalo centrum Rimini. Nagelovaní hoši v růžových tílkách, kteří se vzájemně poplácávají po zadku a hladí se na krku. Chtělo se mi blít. Musela jsem to neustále komentovat (čímž jsem lezla všem mým blízkým na nervy. Což v důsledku ani tak nevadilo, neboť při středě jsme si vzájemně lezli na nervy už všichni). Rimini je město velké jako Ostrava, kde je přes 150 uzavřených pláží a jedna volná, pro normální lidi, jako my. Je tam taky jen jedna hlavní cesta, která ovšem neslouží jen autům, ale také lidem, vozítkám, kolům, motorkám, mopedům, kočárkům a autobusům. Po této cestě se přijíždělo k našemu campu. Jeli jsme asi 5km/h a zjistili, že v campu je plno. Nakonec se nad námi slitovali a přidělili nám pitch (plochu pro stan). Bylo to po Lignanu tolik místa, že jsme celí zmatenínevěděli, jak se rozestavět a tu plochu zaplnit. Středu i čtvrtek jsme strávili na pláži. Středeční noc totiž patřila clubu Chic, kde pracuje jedna Vláďova kamarádka Linda. Linda měla krátkou minisukni a vysoké podpatky a dávala klukům pivo zadarmo (ušetřili za každé 5Euro). Bylo jasné, že se nepůjde brzy spát a že se ani nebude brzy vstávat. Já a Lenka jsme se na kalbu také těšili, ale prostory clubu Chic, které spíš připomínaly bordel než taneční club, nás příliš nenadchly. Šly jsme spát brzy a brzy jsme vstávaly, abychom mohly brzy k moři. Bez ostatních.

Čtvrteční večer, kdy už většina vystřízlivěla, patřil San Marinu. Státečku, které ačkoliv bylo jen kousek od Riminni, a ve kterém žila spousta Italů, vůbec nebylo italské (zaplať pánbůh). Bylo to klidné místo, s kamennmi uličkami, kamenným hradem, vstřícnými lidmi, prodavači, kteří uměli česky, hezkýma chlapama, kteří nevypadali jako buzny a krásnou přírodou. Možná to bylo nejhezčí místo, kde jsme byli. Tedy pro mne.

V pátek jsem překonala sama sebe. Ve všech směrech. Vyrazili jsme do Mirabilandie. Místa, kde většinu času letíte hlavou dolů, padáte do vody, z kopce, zvedá se vám žaludek, točí se vám hlava, puká vám srdce, adrenalinu máte tolik, že byste ho mohli rozdávat. A za to všichni návštěvníci platí 25 Euro. Za to, že tu klidně můžou umřít! Bylo to pod mé chápání, ale pak mi to došlo. Musíte to zkusit na vlastní kůži a pochopíte, že adrenalin je prostě droga. Před prvním sešupem po jedné z extrémních atrakcí nazvané Columbia a Discovery (už jen ty názvy ve mě vyvolávaly otřesné pocity), jsem chtěla utéct. Svíral se mi žaudek i hrdlo, koukala jsem na varovnou ceduli, že to není pro slabé povahy, na kluka předemnou, který po absolvování jízdy vypadal, že omdlí. Když jsem se zabořila do sedačky a přikurtovali mne k ní, uviděla jsem další ceduli. Stálo na ní, že musímm mít hlavu rovně, jinak mi bude na temeno hlavy tlačit 3G a omdlím. Tradáááá. Přežila jsem to:) Neomdlela jsem ani se nepoblila a dokonce zvládla i největší atrakci KATUN. Nechali jsme se fotit přímo za jízdy, takže se pak těště na obrázky:)

Základní tábor 3. (spaní u hřbitova v San Gimignanu)

Tady vlastně nelze mluvit ani o základním táboře, neboť jsme zde dorazili až později večer, když jsme všechna místa objeli. Cesta do Toskánska byla krásná. Toskánsko celé je vůbec krásné, plné vysokých ostrých stromů, vinic, kamnných domů a kopců. Po cestě do poetického San Gimignana jsme zastavili v kmenném měste jen se dvěma ulicemi - v Monteriggioni. Italové od gelu zmizeli, masoví turisté obtěžkáni slunečníky a poduškami taky. Starousedlici vypadali vstřícně a mezi turisty jste našli hlavně Francouze a Angličany.

Z Monteriggioni jsme původně plánovali dojet do campu. Pán na recepci byl ale taj protivný (a naše ponorka se začala stále častěji vynořovat na povrch), že jsme se při vyřizování ubytování všichni dohádali. Nakonec jsme předstírali s batohy na zádech, že si jdeme obhlídnout místo na spaní. V batohu jsme měli každý ručník a mýdlo. byo rozhodnuto, že s ebude spát venku, ale chtěli jsme si dát sprchu. Rozhořčený recepční za námi přijel na motorce a vyhnal nás z campu. jsme Tchechishe Sweine. haháááá.

Na večer jsme se vydali do blízkého San Gimgniana, podle kterého Američani vytvořili Manhatan. V tomto městěčku kdysi bývalo na 70 kamených čvercových věží, které měla každá větší rodina. Prý to fungovalo proti pouličním šarvátkám (asi začneme stavět:). Dnes jich tam je sice jen 14, ale to místo má pořád svou atmosféru. Každopádně, tady už dvojčata stojí několi stovek let:))

Večeři jsme si dali na vyhlídce a kameném zábradlí. Popíjeli jsme pivo a vodu a pojídali pizzu, která je v celé Itálii tím nejlevnějším pokrmem (tolik pizzy, kolik jsme jí sežrala za poslední týden, jsem neměla za poslední dva roky). Noc byla zajímavá. Kluci si vyhlédli místo přímo naproti podařeného campu, u hřbitova. Hřbitov to byl malinký, s několika hroby, s márnicí a jakousi další minibudovou. Musím říct, že mi nědělalo moc dobře, že tu budeme spát pod širákem. A taky mi nedělala dobře představa, že když nás někdo chytí, může nám nasolit pokutu 100 Euro. V noci jsme se každou chvíli vždycky vzbudili. Bylo vtipné pozorovat, že vlastně nikdo pořádně nespí. Ráno na nás padla rosa (ovšem trochu jiná rosa než u nás v ČR. Tady to spíš vypadalo, jakoby na nás někdo vylil kýbl vody). Výhled se svítáním byl nádherný. Ostřílený Ondra dokonce našel v přívodu elektřiny klíč do toho hřbitova. Tekla tam voda, tak jsme si na hřbitově ráno všichni umyli chrup:).

Základní tábor 4. (běkde mezi Florencií a Pisou)
Ráno po hřbitovní noci jsme dorazili do Florencie. Města, na které jsem se těšila skoro stejně jako na Benátky, ale které mne neuchvátilo. Ve Florencii je jeden Dóm (je jich tam víc, ale ten jeden je největší a kvůli němu tam všichni jezdí), a zahrady. Jsou tam sochy slavných lidí, kteří ve Florencii žili (třeba Americo Vespuci, Niccholo Machiavelli, Leonardo da Vinci a další). taky je tam kopie slavného Davida s pindíkem, ze kterého dělají všichni hrozně přehnanou podívanou a bussiness (myslím z toho pindíka, ne z Davida. Můžete si koupit pindíka na pohledu, trenky s pindíkem, hrnek, který bude mít místo ucha pindíka). Možná mne Florencie tolik neuchvátila i rpoto, že už jsme byli opravdu unavení. Při té únavě jsem zjistila, že naše společná ponorka už úplně kompletně vyplavala na povrch a že tam bude viset až do našeho odjezdu. Hádali jsme se, vyjížděli na sebe z naprosto banálních a nepochopitelných důvodů. Říkala jsem si, že trávot takhle čas s úplně neznámými lidmi, asi bychom se povraždili. Taky mi došlo, že v krizových situacích nejlépe poznáte člověka...

Noc jsme tedy strávili někde mezi Florencií a Pisou, abychom to ráno do Pisy neměli daleko. Bohužel poslední noc si počasí asi řeklo, že jsme měli celou dobu až moc hezky a pěkně nám to osolilo. Začalo lít. Ti, co spali pod širákem stavěli pod mohutnými kapkami stan, my ve stanu jsme se tlačili k sobě, aby nám neprotekla podlážka a stěny. Ráno bylo všechno mokré... To, co nesmrdělo zatuchlinou z cesty, teď smrdělo zatuchlinou z deště.

Odjeli jsme do Pisy a přeháňky nás vytrvale doprovázely. Pisa ale stála zato, i když u ní pršelo. něco tak křivého jsem v životě neviděla a absolutně nedokážu pochopit, jaktože ten barák ještě stojí. 4,5 metrů šejdrem se totiž vážně pozná:) Nahoru jsme se ale nedostali, krom toho, že z avstup chtěli 15 Euro, volná prohlídka byla až o nějkaých 5 hodin později...

Z Pisy jsme měli dojet až k Lagu di (něco), ale počasí nás prostě chtělo vyhostit z republiky, tak jsme se rozhodli, že mu nebudeme stát v cestě a z Dolomit jsme pokračovali rovnou domů. Myslím, že většina z nás byla ráda. Chtěli jsme domů, chtěli jsme si přestat všímat jeden druhého, chtěli jsme přestat za vším hledat problém, chtěli jsme být chvíli sami, užívat si klidu, dělat to, co chceme jen my a nemuset se nikomu podřizovat. Chtěli jsme se přestat bát něco říct, zase si jen užívat a vidět se, až na to budeme mít náladu. A Ondra to vystihl dobře, už teď je mi smutno po všech, a těším se na pátek.... Jen bych teď potřebovala odjet na tu dovolenou:)

Smutek, který neutek

Tři dny, tři odchody, jeden vyhazov a tři noci přemýšlení. Tolik stačilo k tomu, aby se mi zase trochu pobořily mé slavné iluze o světě (Ještě mi někdy někdo bude říkat, že jsem na svých dvaadvacet let až moc velký realista!). Připomněla se mi díky tomuto podívnému týdnu spousta okamžiků v životě, které byly v té chvíli stejně zdrcující, jako ty dnešní.

• ...třeba když jsem poprvé v sedmi letech zjistila, že Ježíšek neexistuje, a že se zvonečkem (který byl důmyslně schován pod mou pletenou červenou čepicí v předsíni) zvoní moje starší sestra


• ...další zklamání přišlo v den, kdy mi poprvé došlo, že nebudu nikdy umět čůrat ve stoje jako to dělají kluci


• ...když mi přestalo vadit čůrání, bylo mi smutno z toho, že i když si postavím v lese bunkr o jakýkoliv strom, vždycky jednou zčervivý a zlý pán dřevorubec ho setne i s mým smrkovým obydlím


• ...někdy kolem třinácti let věku jsem u stolu s plastelínou, se kterou jsme s klukama tvořili města a obchody, zjistila, že už mě nebaví si hrát. Bylo to asi ještě horší než ta iluze s Ježíškem


• ...hrozné bylo, když mě poprvé podvedl chlap, myslela jsem, že je láska hnusná


• ...a taky, když mě v osmnácti nevzali na práva, myslela jsem, že je svět nespravedlivý


• ...nejvíce mi bylo úzko, když jsme s bandou poprvé vynechali tradiční páteční NORU. Došlo mi, že už se nemůžeme vídat tak často, jak bychom chtěli. A bylo mi hůř, než když mě poprvé podvedl chlap


• ...bylo mi těžko, když jsem zjistila, že poprvé opravdu miluju, a stejně dobře umím i nenávidět


• ...bezmoc mne přepadla před pár lety, když jsem si uvědomila, že zdraví je vážně to nejcennější, že mí rodiče nejsou nejmladší, a že tu klidně zítra nemusí být


• ...no a o iluze jsem přišla i dneska, když jsem zjistila, že i bezvadná práce, skvělý kolektiv v ní a příjemné pracovní prostředí nejsou neotřesitelné atributy. Že i tady se to obrátí a pak je hůř, svírá se vám žaludek a nemůžete spát

Ne, nechystám se skočit z mostu:) Vzhledem k tomu, že jsem dnes absolvovala rozhovor s primářem psychiatrické léčebny o sebevražedných sklonech, asi by mu to v důsledku neudělalo moc dobré jméno...

Tohle píšu ve vlaku. Mám chuť vystoupit v poli, ukrást tam jednu kukuřici a uvařit si ji na chatě na plynové bombě. Tak jako dřív. Čekat na ni dvě hodiny než bude úplně měkká, a přitom ty dvě hodiny vůbec nevnímat. Chtěla bych věřit na ježíška, umět čůrat ve stoje, stavět bunkry, hrát si, beztrestně milovat i nenávidět, ctít své přátelé, umět oddalovat zlo a smutek a špatné nálady. Neumím to.

A jestli chcete vidět jak vypadá opravdu degenerativní chování novináře, mrkněte na úvod...hehe..tak takhle začínají všechny mé články, které nevím jak začít:)))

Ilustrace: Dívka u vody/ © Roman Otruba

P-ST

Někde jsem četla, že pravědpodobnost, že spadnete s letadlem je docela velká.
Taky jsem četla, že je hodně pravděpodobné i to, že aspoň jednou za život způsobíte dopravní kolizi, která se po letech (ve vašich očích a ve vašem vyprávění) stane velkou dopravní nehodou. Stejně tak je (především pro mě) nesmiřitelným faktem, že za průměrných 80 let života sežeru ve spánku bůhví kolik pavouků a jednou tolik much...
Pravděpodobnost, že si ve specifické hospodě, která se už mnoho generací specializuje na jediný výdejní atrikl (tvarůžky a pivo), ony tvarůžky a pivo nedáte, je minimální. Při mém ohromném štěstí jsem si ale dokázala vybrat jediný týden, v němž má tato tvarůžkoidní a pivařská rodina dovolenou. Pivo a tvarůžky jsem si tenhle víkend nedala...
A díky mému štěstí (teď už tomu opravdovému) jsem také pokořila další pravděpodobnost - ožrala jsem si držku s jedním z mých rodičů. S maminkou. Zcela záměrně, z čista jasna, na odšroubovaných prknech naší (již několik týdnů dokončované) terasy. Po levém boku seděla moje skoro šedesátiletá opilá maminka, po pravém boku její téměř stejně stará opilá kamarádka Jarka. Po pravé noze seděla střízlivá Ája (můj pes) a po levé noze seděla střízlivá Keri (taky pes, ale ne můj). Na kulatém, vratkém stole se postupně shromáždily 4 viné lahve (ve kterých už nebylo po vínu ani památky), a všelijaké mističky po chipsech a crackrech, ze kterých je vám vždycky spíš špatně než dobře.
O tomto víkendu jsem zkrátka zjistila, že i malá pravděpodobnost může mít vysokou pravděpodobnostní hodnotu. Nětušila jsem, že půjdu na výlet, který bude postrádat smysl (kvůli tomu zavření a kvůli těm tvarůžkám a pivu, které jsem si nedala), a který mne přesto bude bavit. Netušila jsem, že budu v bouřce mezi blesky, na podivně rozpracované terase chaty číslo 69 (někdo mi řekl, že to číslo chaty je vrchol) chlastat se dvěma ženskýma, co si prožily své a co mají dohromady přes sto let, a bude mi nádherně.
Bylo mi nádherně.

Tatranské radosti: den čtvrtý, poslední:)

PROLOG, KTERÝ NENÍ O TATRÁCH


Když jsem si hned po návratu z téhle pididovolené řekla, že o tom všem rychle musím napsat, abych to nezapomněla, nějak mi nedošlo, že nebude čas. A tak už je to pár týdnů, co jsme se z Tater vrátili zpět. Během těch pár týdnů jsme navštívili festival Colours of Ostrava, o kterém se bližší informace dozvíte určitě U Doda, mí milovaní rodičové stihli odjet na Djerbu (oni tomu říkají "do Afriky"), stihli se už i vrátit. Taky nám stihli postavit terasu, kterou Ondra Zoubek krásně prošpikoval svým profesionálním architektonickým a především kritickým pohledem, takže už ji budou přestavovat. Taky jsme stihli u nás na chatě grilovat a Lenička se naučila starat o další zvíře (kromě bratra, je to nyní také zvíře čtyřnohé - pes, můj).


No, ale přecijen jsme v Tatrách opravdu byli 4 dny. A ten poslední byl nejhorší a zároveň nejlepší, což se obvykle v životě stává (až moc často. třeba u zubaře. Vždycky je to hrozné, ale zároveň se člověku krásně uleví, že už to má za sebou...).

Ráno jsme vyrazili do doliny, odkud se stoupalo přímo do náruče dvoutisícovek. Bylo to fascinující. Slunce pražilo do zelench kopců, vítr foukal jak šílený...
Říkám si, jak je bohapusté a téměř nehorázné to chtít popisovat slovy. Čtvrtý den byl přesně takový: NEPOPSATELNÝ

No a já si jdu teďka lehnout, z okna budu poslouchat dunění zestárlých rockerů, kteří se posilněni alkoholem vybíjejí v útrobách brněnského výstaviště. No a pokud mne Roling Stones neuspí, půjdu za dvě hoďky otevřít svým dvěma (taky určitě podnapilým) kamarádům, kteří si dnes z mého bytečku udělají takový několikahodinový hotel. Ještě neví, že je vylifruju brzo ráno:))

Tatranské radosti: den třetí

Pátek se stal (pro některé konečně) znamením vysokohorské turistiky. I když ráno obloha opět inklinovala k vytrvalému dešti, my (posteloví zarputilci) jsme nakonec nic nezmohli a museli se vydat vstříc horským dobrodružstvím.

Budíček byl brzy, už někdy kolem sedmé hodiny, abychom stihli autobus, a dojeli na místo výlezu včas. Snídaně byla dlouhá, vydatná a asi taky nezdravá, ale ukojili jsme všechny chutě. Přestože jsme potkali cestou na zastávku Štepana, už nebyl tak nadšen pro naše túry, a už vůbec se nenabídl, že nás odveze (jak tomu bylo v den našeho příjezdu. Měl chlapík asi dobrou strategii při lákání podnájemníků). Museli jsme autobusem. V batohu už měl každý z nás přichystanou věrnou a barevnou přítelkyni do nepohody... pláštěnku. Doufali jsme, že ji nebudeme muset nakonec použít. Doufali jsme marně. Začalo parádně pršet, sotva jsme vykročily z autobusu. A takhle to vypadalo:

Směrem k vrcholu se naše skupinka Teletubies začala dělit. Není divu, když má Radunka a Ondra v zadku torpédo. Jejich tempu jsme se zkrátka nevyrovnali. Peťa se snažil, co to šlo, ale nakonec na nás (dvě zmožené a horami téměř netknuté slečny)počkal. Když jsme se dostávali k prvnímu vrchu Biele skále, pršelo opravdu hodně. Při svačinkové přestávce jsem si představovala, jak jsou asi Tatry krásné, jak jsme asi vysoko, které vrchy nás obklopují... Neviděli jsme lautr nic. Jen mlhu, kapky deště (jako od Krajíčka:) a bahno.

Bahno nás doprovázelo po celou cestu k našemu cíli, k Sivému vrchu. Byla to hora, která mne dokonale zmátla. Někdy v momentě, kdy jsme se dostali z bahna na skály, jsem si říkala, že už musíme být tam. Aktivní skupinka nám volala, že na nás zatím čekají na vrcholu. Bohužel vrchol byl vzdálen ještě asi hodinu cesty po oněch skálách, po kterých jsme se plazili společně s Peťou a Leničkou. Musím říct, že nebýt Peti, asi bychom si tam někde sedly za šutr, snědly všechny zásoby a počkaly, až přijde nějaké jiné léto, než bylo tohle (byla totiž asi jen jedna nad nulou...).

Celou dobu výlezu nám byla v patách sympatická dvojice Ostraváků, kteří nás občas dohnali, předehnali a pak zase pustili před sebe. Když naše trojka dorazila na vrchol, dali jsme si (příhodně) tatranky. Já jsem se opřela o koleno, a vzápětí zjistila, že mám celou ruku od krve. První myšlenka, která mi proletěla hlavou bylo, že nás může sledovat medvěd. Tatranky a krev byla dokonalá kombinace, jak ho nalákat. Pak jsem si představila, jak se nějaký méďa (co nemá mimické svaly) drápe na skály za tatrankou a mojim kolenem. Vtipné. Naši spolucestující mne obdarovali náplastí a nechali mne tu ukrutnou bolest (kecám, vůbec to nebolelo, o čemž svědčí i fakt, že jsem na to přišla až po půl hodině:) zapít Tuzemským Umem. Výborný! A takhle vypadalo mé zranění na papírovém kapesníku:))):

Původní plán nám říkal, že musíme ze Siváče dojít na Brestovou, ovšem cesta bahnem, zmrzlé ruce a snad nikdy nekončící hřebenovka nás přiměla k tomu, abychom slezli po žluté hezky přímo do Zuberce, tedy našeho provizorního domova. Nápad to byl (jak jsme zjistili později) neocenitelný. Konečně jsme se zbavili všudypřítomné mlhy a jakési kleče, která nás vůbec nedokázala ochraňovat před větrem. Krásné scenérie jako z reklamy na Rajec jsme ale nemohli vyfotit, neboť foťák měli u sebe opět sprinteři, kteří nakonec (přestože měli hodinový náskok) dorazili as patnáct minut po nás....

Večerní posezení v oblíbené Kolibě, kde jsme čirou náhodou získali místo bylo velmi příjemné. Po teplé sprše (nepíšu horké, protože nám netekla horká, ale pouze teplá voda), s panákem čučoriedkovice se spalo úžasně. Myslím, že nebudu mluvit jen za sebe, když řeknu, že jsme se všichni modlil, aby ráno bylo hnusně a my nikam nešli. Peťa to okomentoval krásně: jestli se podívám ráno na hory, a neuvidím je, nikam nejdu.

Hory vidět šly, bylo jasno a tepleji. Výprava na Ostrý a Plačlivé mohla začít...

Tatranské radosti: den druhý

Po bujaré noci v místní Kolibě se vstávalo špatně. I kdyby jsme ten večer nepili moc alkoholu, hlava nás musel parádně bolet minimálně z toho zpěvu jakýchsi Jánošíků, kteří tam na hodinku zavítali. Byli tak nadměrně společensky unaveni, že jsem se chvílemi opravdu bála, že si svoje horalské sekyrky zaseknou vzájmeně do prdele.

Nicméně ráno jsme se usmyslili, že budeme vzdorovat nepřízni počasí, a vypravíme se někam dále. Výborné na tom bylo to, že jsme prakticky nemuseli pohnout zadkem, neboť jsme se do nedalekého Polska přemístili vozy (jak jinak:).

Když jsme dorazili do jedné z místních podtatranských dolin, abychom si udělali výlet, zjistili jsme, že nemáme ani vindru (Polskou). Ondra se opět chopil zdatně iniciativy, takže jsem z toho nakonec vybruslili ladně, za české koruny:) Dolina byla krásná a převelká, ještě více bychom to ocenili, kdyby nechcalo, ale aspoň jsme si z toho urobili příjemnou deštníkovou procházku. Do tuha šlo až s výlezem do jeskyní. Naposledy jsem byla v útrobách podivných slintajících skal někdy před šesti lety. Nevím, zda-li jsem tentokrát trpěla klaustrofobickými pocity kvůli tomu, že jsem asi o dvacet centimetrů vyšší, každopádně si na žádné úzké prolákliny a tunýlky z dřívějších dob nepamatuju. Myslím, že tohle je specialita Poláků....

Jeskyně byla zkrátka spíše úzká než široká, spíše nízká než vysoká, spíše kluzká než stabilní, spíše mokrá než suchá a spíše nebezpečná než bezpečná. Ale za to byla vážně krásná. Některé pasáže jsme sice museli projít "na kačenku" (pro ty méně vnímavé se tento cvik praktikoval především na základních školách, kde se tak trénovaly stehenní a jiné nožní svaly).

Zvládli jsme to nakonec hladce, ovšem zajímalo by mě, jak to zvládli ti postarší dědečkové, které jsme potkali u východu (aha, možná proto ty fronty uvnitř, když se pořád někdo zasekával...). Po silném fyzickém výkonu (ještě jsme nevěděli, že po čtvrtku přijde také vysilajíci pátek a sobota), jsme se vydali do malebné polské vesničky Zakopane. Musím přiznat, že mne překvapilo, jaké krásy jsou Poláci schopní. Městečko bylo zaplněné lidmi, kteří neustále něco nakupovali. Brzy jsme zjistili, že to jinak v tomto prostředí nejde, takže jsme nakupovali taky. Peťa si udělal menší (nebo spíš asi větší)Vánoce. Kdybyste si mysleli, že se nakupovali hlavně suvenýry, pohledy a typické řezbářské výrobky, tak si to myslíte blbě. Lezli jsme výhradně do obchodů s hadrama. Jako by jich každý z nás neměl ve skříních hodně:).

A jako správní turisté jsme se po dlouhých nákupech museli vydatně posilnit. Jedla jsem ten nejlepší kebab svého života, až na to, že jsem ho jednak neuměla jíst a jednak jsem neměla žaludeční kapacity, abych ho spořádala celý. Po výtečné Cocacole přišlo na řadu extra točené (zmrzlinové občersvení samozřejmě, žádné pivko!). Ondra u toho vypadal jako Bukál, viz. foto, ,ostatním bylo špatně. Ale výlet výborný!

Nikdo ovšem netušil, že druhý den budeme při nula stupních Celsia zdolávat Sivý vrch, já si u toho rozbiju koleno a budu upíjet nějakým turistům jejich zásoby Tuzemského Umu:)

To be continued...

Tatranské radosti: den první

Nejsem horal. Nejvyšší vrch Beskyd jsem poprvé s jazykem na vestě vylezla, když jsem tam byla donucena jít s lyžařským výcvikem ještě na gymplu. Hory se mi líbí na fotkách, v televizi, z lanovky, nebo když se na ně dívám z údolí. Mým tajným snem je samozřejmě všechny zdolat, ale nějak se nikdy nenašly dobré podmínky - chyběla výbava, finance nebo jenom někdo, kdo by mě donutil zvednout prdel a jít prostě do kopce po svých. Tentokrát to vyšlo a musím říct, že to stálo za to. I když už ani nevím, kde vznikl ten nápad, že pojedeme s bandou do Tater, zpětně oceňuji toho, kdo to vymyslel:)

Středeční ráno, jenž se stalo výjezdním bodem výpravy, se poněkud protáhlo. Krom toho, že jsme na poslední chvíli zařizovali pojištění (dokonce hned ve dvou městech, neboť někteří - že Ondro - jaksi zapomněli, že už se Slováky nejsme rodina a musíme se tudíž pojišťovat i do zahraničí), se taky zcela neobvykle splnila předpověď jindy značně zmatených meteorologů. Pršelo.
Když jsme míjely roztomilé horské vísky kdesi na Oravě, nešla vidět ani jedna hora. Jedna část mého já byla zklamaná, že nám nevyšlo počasí. Ta druhá (o moc lenivější) si říkala, jak je to super, že nemusíme nikam chodit.

V dědince Zuberec jsme se rozhodli zakotvit a najít nějaké vhodné ubytování. Musím přiznat, že kdyby nebylo hyperaktivního Ondry, asi bychom platili za noc docela dost (i když slovenských) korun. Nakonec se té jeho držce nevymáchané podařilo usmlouvat super bydlení kousek od Zubereckého "centra" (tím rozuměj kostel a potraviny s hospodou, protože nic jiného významného tam nebylo). Každopádně náš majitel byl úžasný. Hned jsem si pomyslela, jak je skvělé, když jsou lidi, co pronajímají bydlení pohodoví, milí a vstřícní. Pak jsem si vzpoměla na Chrástka (rozpadající se pán, co nám pronajímá byt v Brně. Ovšem s velkými obstrukcemi). Štěpan, jak se chlapík jmenoval, nám vysvětlil naprosto vše. Snad i to, co jsme ani nepotřebovali vědět (třeba, že loni jeho hosté potkali v lese medvěda, a tak tak to přežili). Taky nás obeznámil s tím, že je bývalý horolezec, že byl v zásahu, když v Tatrách zavalila lavina šest Čechů a mluvil pak pro televizi.
Bydlení jsme měli sympatické. Kuchyňka jako na veškerých kalebních chatách, kde jsme kdy byli, jeden pokoj pro nás čtyři (Peťa, Lenka, Hruďas a já) a pak jeden pro naše hrdličky (Ondra a Radunka). Náš byl lepší, měli jsme tam televizi a mohli se večer koukat na večerníčka!:)
Každopádně jsme nezaháleli ani v den příjezdu. Nejprve jsme zjistili, že Slovenská měna vskutku není tvrdá, pak taky že Slováci pečou chleba jenom ráno (večer si koupíte maximálně už jen alkohol), že k haluškám s bryndzou se nehodí zelí, že při dešti se to šmýká a když je zima, pustí se kurenie.

Nejen jídlem je ale člověk živ, takže jsme se vypravili i do nedalekého termálního koupaliště. Zvláštní pocit. Kosa jak cyp, člověk se musí svlíknout do plavek a projít se s husí kůží kolem ostatních lidí, kteří už jsou naložení v teplé vodě. Zážitek je to ale úžasný. Teplá voda a studený vzduch je okouzlující kombinace. Poprvé jsem měla prstýnek někde jinde než na noze nebo na ruce (měla jsem ho na hlavě, což se může zdát poněkud podivné. Mohla za to však silně železitá voda, která by mi ho začernila, proto jsem musela volit alternativní úschovnu). Jediné, co má termální kúpalisko trochu nedořešené jsou sprchy. Tekla z nich totiž úplně ledová voda, což při výstupu z termálního pramenu enní příliš příjemné, že...
Co se dělo večer a další den, jak to vypadá v Zakopaném a jak podivné mají Poláci jeskyně, to se dozvíte příště...:)

Léto

Málem jsem si koupila kopretinu, abych mohla trhat lístečky a říkat si u toho "mám" nebo "nemám" napsat další post... Ne, že bych s tím chtěla seknout (vždyť jsem sotva začala:), ale chtěla jsem mít pořád na prvním místě svou fotku s Vašutem... nechám toho, vím, že mne většina mých dobrých přátel za tuto prapodivnou zhýralost spočívající v oblibě starších, pohledných, charismatických mužů, téměř odsuzuje:)

Dneska jsem měla po dlouhé době pocit, že mám prázdniny (za posledních pár měsíců skoro sprosté slovo..). Ráno jsem se probudila do krásně slunečného dne na chatě. Přestože se stihlo nebe zatáhnout dřív, než jsem nachystala pro rodinku na zahradě snídani, nepanikařila jsem. Přestože to vypadalo tak, že se drazí chlapci nevykoupou z postelí (nutno podotknout, že všechny ty postele patřili Machům:) dřívě než k obědu, nakonec se vykopali překvapivě rychle. A protože jsme společně strávili úžasný den, tak se budu chlubit, ať nám to každý pořádně závidí!

Pili jsme pivo (dokonce i slečny řidičky, které se nalívaly točeným birellem), jedli jsme nezdravé langoše, topili se vzájemně v ledové vodě, klouzali na skluzavkách, ležely v bublinkách, hopsali ve vodní hopsárně (někteří se spíše topili), plavali jsme, chodili po proudu, pak jsme si vzpomněli na krušnost života a šli chvíli i proti proudu (to kvůli tréninku). Kopali jsme do fotbalového míče a předstírali, že víme, jak se hraje nohejbal (některé dámy pouze fandily, protože by v důsledku předstíraly i to kopání, ehm), bouchali jsme i do jiného míče a váleli sudy v písku, přičemž se nám dařilo i bavit okolí (někteří všímaví jedinci po nějaké době pochopili, že se do té sítě nestrefujeme schválně, nýbrž že hrajeme volejbal).

No a když jsem se po parádní večeři v Ostravě vrátila domů, letní atmosféra mne naprosto naplnila... krom toho, že mám spálený obličej a musím si ZASE oholit nohy...:)

VIP večer, krásné baby a mistr Vašut

První věc, která mne napadá k tomuto večeru je, že bych s sebou vzala všechny zralé muže, kteří hledají mladé (ale ne moc) ženy. Jenže takových můžu neznám moc. Zatím, samozřejmě (jelikož všichni teprve uzráváte:).

Nakonec jsme se tedy vydaly do haly Sareza s Matynkou, abychom okukovaly, jak budem vypadat, až nám bude třicet, budeme mít děti, kariéru a manžela. Kecám, jely jsme tam fandit naší (nebo spíš Matynčině) kamarádce z televize Evě, která se přihlásila do soutěže Pretty Woman. Ohákly jsme se, abychom působily mezi tolikou krásou patřičně. Jenže venku chcalo jak cyp.

Dostaly jsme lístky VIP. Moc jsme nevěděly, co to vlastně znamená. To jsme začaly tušit až když nás přiváděly pořadatelky nějakým bočním vchodem, přímo na plochu před podium. Myslely jsme si, že nás posadí k velkým stolům, které měly na sněhobílém ubruse pečlivě srovnané chlebíčky, chipsy, mísy, víno...ehm. Nebyly jsme asi až tak VIP jak jsme si myslely, a tak nám dali k dispozici dřevěné židle, které měly parádní výhled (bohužel i na ty chlebíčky. Slintací reflex funguje báječně, kdybyste nevěděli).

Zpestření večera přišlo v momentě, kdy jsem se dozvěděla, že akci moderuje Marek Vašut. Tohoto muže zn.Ideál považuju za nejcharizmatičtějšího chlapa v zemi. Samozřejmě jsem už (před lety) pochopila, že se nikdy náhodně nesetkáme, on mne nepozve na víno, nevezme si mě, a nebudeme mít spolu tři děti. Nevadí, aspoň jsem se na něj mohla koukat, bylo to taky fajn.

Jinak večer byl typicky missácký, zosnované scénky, přehlídka šatů, dovedností, trapné rozhovory, vystoupení Lenky Filipové, Vašo Patejdla a Muka, který se o mě zpocený otřel u baru, když čekal na pivo. Naše Evička vyhrála titul Pretty Woman internet, a my s Matynkou jsme sto pro věděly, že kdyby se usmívala více na podiu, vyhraje i celou soutěž. Jenže do smíchu ji nebylo, neboť byla už pátý den schvácená chřipkou a měla čtyřicítky horečky.

Až když soutěž skončila, pokračovaly jsme v pátrání po významu slova VIP na našich vstupenkách. Pořadatelé nás nahanali do VIP místnosti, kde jsme měli mít VIP privilegia. Ovšem na jednom z našich lístků bylo méně hesel VIP, a oni nás nechtěli pustit do tzv. místnosti obžerství. Nakonec se milá pořadatelka usmála a nasadila plastikový náramek (jak jinak než s heslem VIP) nám oběma. Mohly jsme jíst. Strašně moc.

Místnost byla malá, všichni v ní mlaskali a šlo to strašně slyšet. Všichni ti naparádění žrali kopcem, utírali si mastnýma rukama upocená čela a do přežvykování stíhali i mluvit. Bylo mi z toho divně. Šla jsem nám pro vinný střik a Matynka šla pro jídlo. Taky jí asi přešla chuť, takže přinesla meloun a sýr. Výborná kombinace!!! Pochutnaly jsme si a šly raději pryč.

A pak to přišlo. Ve vedlejší místnosti VIP stál on (Marek Vašut), držel cigaretu a bafal s Vašem Patejdlem. Napila jsem se pořádně vína a šly jsme za ním. Jstli čekáte, že jsme započali přátelskou konverzaci, tak nee. Jako VIP hosté (nebo jako puberťačky)jsme se s ještě více VIP účinkujícím vyfotili:)

No a pak už to šlo z kopce. Pily jsme, koukaly na Vašuta, lidi postupně odcházeli, dokonce zmizela osazenstvo nejvíce VIP stolu, kde měli nerozdělaný šampus. Tak jsme si dali. Evička dostala nějaké ceny, na které se ji ani moc nechtělo dívat, takže jsme šly postupně všichni domů. Bublinky nikdo nechtěl, tak to zbylo na mně... blbý. Musela jsem v šalině vypadat komicky. V šatečkách s flaškou v ruce. S Matynkou jsme se celou cestu bavily tajnou řečí. Přemýšlím, jestli jsme si během té konverzace vůbec rozuměly...

Tapak propo všepechnypy, ktepeřípi bypy sepe chtěpelipy něpekdypy zůpučapastnipit popodopobnepe apakcepe. Jepe topop fapajn, apaplepe mupusípitepe mípit typy lípistkypy VIP! Apa tapakypy Vapašuputapa:)

Pátek třináctého

No jo, přiznávám se. Dneska není ani pátek, a třináctého už taky bylo. Ale významem to prostě sedí. A i když nejsem zrovna ta, která na pátky třináctého věří, myslím, že po dnešku vznikne něco speciálního. Bude se to jmenovat pondělí osmnáctého a já budu autor (se rozumí, že mne budou muset všichni tiskaři dávat do kalendářů pod tohle datum, aby jako všichni lidi věděli, odkud vítr vane...).
Nuže. Dnešní den začal docela nevinně a mile (to tak pátky třináctého taky dělají, aby se maskovaly!). Probudila jsem se doma (rozuměj v Ostravě) a jela do práce až ráno (rozuměj do Brna). Navíc mne na nádraží hodil můj drahý (rozuměj Kit), takže se do Brna vyjíždělo příjemně. Představa toho, že nemusím na poradu, že si ráno zajdu pěkně přímo na pracovní schůzku, byla výtečná. Jenže právě tady někde začalo to podivné prochcané pondělí osmnáctého: člověk, který se mnou měl od jedenácti hodin vesele mluvit o rybičkách, nepřišel

1. měl vyplý telefon, takže jsem počkala deset minut navíc a pak trapně odkráčela
2. v redakci na mě nečekaly úsměvy a pozdravy, první věc zněla: "Nelo, od léta začíná novej lán, prostě budeš mít taky ty víkendový služby, co řikáš."
3. neříkala jsem nic, odešla jsem, navíc mi drbali do Eddieho Veddera
4. na mailu vzkaz od čtenáře: jak sakra můžete napsat něco o někom jako je Zuzana Antares (zjebal mi článek na tři takty), to jste novinář???
5. za pět minut došel Zbyňál a povídá mi: "Mám pro Tebe takovej Monkey Bussiens (už jsem věděla, že je hodně zle)." Když mi začal povídat, jak mě to bude ale nesmírně bavit, pokoušely se mně mdloby. Dostala jsem za úkol zkontaktovat Josefa Kolinského, jenž je poradcem rodiny Škrlových v kauze Aničky z Kuřimy a týraného Ondry. Do té chvíle (a ještě nějakých patnáct minut po ní), jsem nevěděla, kdo je Anička, nebo že se v pátek objevila kdesi Dánsku. Ano, připouštím, že na novináře, který by měl mít rozhled je to poněkud ostudné, ale já jsem přes víkend naprosto přeorientovaná na Ostravu a užívám si:)
6. pročetla jsem v rychlosti asi troje noviny, které mi to všecko zhrnuly, úkol zněl jasně: udělej rozhovor na půl strany
7. píšu tu hrůzu Leničce, zpráva se mi smaže dřív než ji dopíšu
8. volám pánovi. pán byl kupodivu příjemný, přes telefon jsem si udělala pár poznámek a domluvila focení
9. odjeli jsme fotit, zdrželi se tak hodinu, pán mluvil, mluvil hodně, dlouho a důrazně (ale aspoň nemlčel)
10. Medvěd ho vyfotil, na balkoně, kde měl ten pan kupu nedopalků a výhled na (prý kdysi krásné) posekané stromy
11. v redakci bylo rušno, na tři jsem měla být jinde, nestíhačka. Můj seriál asi brzy skončí. Schůzku jsem odvolala, abych psala rozhovor s tím chlapem
12. přišel nový rozkaz: nebude to rozhovor, udělej otvírák pro Prahu a pro nás taky, ale ať je jiný, jo????
13. Monkey Bussiness, do půl hoďky musím mít otvírák pro Prahu a hlavně i jiné zdroje
14. volám psycholožce, nechce se vyjadřovat
15. volám vedoucímu vyšetřovací komise, dozvím se, že už není hlavním vyšetřovatelem, že to přebral někdo jiný. ozývají se za ním dětské hlasy a smích. Myslím, že sedí na své zahradě za Brnem a griluje s rodinou nějaké steaky. Závidím mu.
16. nový vyšetřovatel už šel taky domů, mobil mi na něj nedají, mají to zakázané
17. volám psychologovi, nemůže se mi k tomu vyjádřit
18. pak makám na dalších sedmdesáti řádcích pro Brno, super, mám hlad
19. je sedm, dopisuju, opravujeme, občas se mi něco nelíbí, ale nic nezmůžu
20. je osm, hledám si telefonní kontakty na zítra, budu se modlit, ať něco domluvím
21. jdu na šalinu, ale ujela mi před nosem
22. jedu domů
23. jdu do Alberta, ale zavřou mi ho před nosem
24. jsem doma, dívám se do ledničky, ale můj nos nic nevyčmuchal
25. dávám se super večeři a vzpomínám na domov: na talíří se mi třepe kuskus, ledový salát a rajčátka. Otrhala jsem Olince trochu bazalku, snad to nevadí...
26. mizí mi postupně kontakty na ICQ, nerozumím tomu. Erika tam mám dvakrát. Asi už se dneska nemám s nikým bavit, jdu spát, ráno vstávám, do práce...

Lenny

Vždycky se mi líbilo jméno Lenny. Přiznávám, že to bylo hlavně kvůli JISTÉMU (speciálně pro slečnu Tlachovou:)) Krawitzovi, jehož jsem začala zbožňovat už za mých mladých let:)
Tentokrát se ovšem nerozplývám nad sexy tělem a úžasným pohledem hudebního mága, nýbrž je v mém zaměření zcela někdo jiný. Ano, přiznávám, je to opět chlap...

Tenhle ale měří jen pár centimetrů, je na světě jen pár měsíců a ke všemu se narodil taky osmnáctého, jako já:) Je to můj malý synovec, Lenny, který nosí pleny a poprvé spatřil světlo světa 18.4.2007, a i když vás to třeba vůbec nezajímá, já mám radost, že už jsem po druhé (skoro) teta.

Cesta z města: fotogalerie

Aby všichni viděli, že jsme tam fakt byli:)

Aby všichni viděli, že jsme tam nejen byli, ale i pařili

Aby všichni viděli, proč jsme tam vlastně byli

Aby všichni viděli, že jsme Češi:)

Cesta z města: Pearl Jam, Linkin Park a Polsko jako bonus:)

Výlet jsme spáchali ve čtyřech: Lenička, Peťa, Ondra a já. Zpočátku jsme si užívali komorní atmosféry doplněné poklidně hučící klimatizací Dobešovic Opelu Astra. Až do Bohumína to byla téměř rodinná idylka - Peťa řídil, Lenička se způsobně koukala do mapy a s milým úsměvem na rtech svému bratrovi radila odbočky. Já a Ondra jsme seděli vzadu a cpali se svačinkama z domu (on měl sýrový loupák a já suchý rohlík, pche!).


Cestou necestou
Bohumín je ale komplikované město, a tak se idylka vrátila do tradičního normálu - bloudili jsme a nemohli najít hranice. Lenka řvala na Peťu svým obvyklým "Petře!", Peťa hučel a nadával. Jen já a Ondra jsme zachovali poklidný ráz výletu a ládovali se řízkama, které Lenča ráno usmažila (líbí se mi, jak se u ní začínají projevovat ty mateřské rysy:).

Atmosféra se uvolnila až se známou cedulí CLO-ZOLL, kde na nás z okýnka celníků vykoukl podivuhodný muž, který nám začal obhlížet střídavě občanky a obličeje: "Kde jest Ondra Hruda? Šukam, aah, už vidim. A Lenka? Ehm, Nelka? A co Petřžik?" předpokládám, že s námi chtěl být pan celník kamarád...

Polsko je úžasná země. Přímo libující si v malebných vesnicích, rozlehlých pláních, neznačených cestách a několik let stabilně zavedených objížďkách... Měli jsme jet totiž po krásné nové cesté číslo 78, která nás měla dopravit až téměř na místo. Nakonec bylo na téhle trase více objížděk než dopravních značek.

Když jsme dorazili do města (zapomněla jsem název, ale poznala jsem, že je to město, protože už se všude nepásly krávy odpadky už nebyly seskupeny před domy v obrovských černých pytlích, ale dřímaly v popelnicích, jak je tomu třeba u nás, nebo v jinén civilizované zemi), skoro jsem si připadala jako součást skvostného snímku Pianista. Vlastně mě párkrát napadlo, že se ten film možná točil tady... Uvažuju, jak to specifikovat, abych žádného polakofila neurazila... ehm. No, brrrr, uf. Předpokládám, že město investovalo většinu svého rozpočtu na jiné aktivity než bylo omítnutí polorozbořených domů či nákup poněkud modernějších vozů hromadné dopravy, než jaké jsme měli tu čest spatřit. Místní také (dle mého uvážení) pravidelně dostávají na členských schůzích bytových družstev (mají v Polsku bytová družstva?) plechovku s barvou (každá rodina si vybírá barvu dle uvážení - zelenou, modrou, fialovou, růžovou nebo žlutou a oranžovou). takto získané krycí materiály pak použijí k vyzdobení balkonu ve velkém panelovém domě. Bohužel, může se stát, že si zrovna sousedé oblíbí stejnou barvu, což dozajista ničí celkový dojem z neuspořádané architektonické malebnosti. Jak to vypadá v praxi, to uvidíte po víkendu, kdy vám tady dodám originální fotečky.

Podivné kruhové objezdy ve tvaru fazolí bez výjezdního značení nám taky daly docela zabrat. Často jsme na ně najížděli, několikrát je objížděli a pak zase vyjížděli (konečně jsem asi přišla na to, proč mě tak strašně bolel žaludek, až se mi chtělo blinkat).

Pivo, párek a zpocení lidi
Místo koncertu, které bylo výrazně vytučněno na naši vstupence prakticky vzato neexistuje. Jedná se o jakousi podivnou čvrť s názvem Chorzów, která se pyšní...pyšní se, no stadionem samozřejmě. Stadion Slaski (musíte si pro správnost dodat nad S čárku a pod A takový ten háček, což pomáhá Polákům ukázat přesná místa, kde je třeba začít šišlat) je velký stadion, který pojem až 50 tisíc nadšenců. Má taky před svým vchodem obrovskou ceduli, která místním návštěvníkům ukazuje, jak by mohl stadion vypadat, kdyby se našel nějaky multimilardářský investor.

Když jsme tam dorazili my, tak byli před vchodem dlouhatánští lidští hadi, občas se točící v obřím chumlu. My jsme se samozřejmě postavili do toho nejpitomějšího chumlu, takže trvalo asi hodinu, než jsme se dostali dovnitř (k pivu). Zážitek z toho, že mě někdo ošahával při vstupu jsem ani neměla, protože jsem nic nepašovala (krom krabičky s orbitkama a krému na ruce). Horší to měli kluci, kteří se rozhodli, že nebudou podporovat tvrdou polskou měnu, a vezmou zásoby z domu (rum, český). Malé skleněné lahve si strčili pod trenky (marně přemýšlím, proč z toho byli tak nadšeni) a vrhli se k proclení. Prošlo jim to.

V další fázi jsme pili pivo (krom Leničky, která opět odskákala svůj úděl mladšího sourozence a byla donucena řídit cestou zpět), jedli párek a koupili si gazovitou (čti: perlivou) vodu. Polští pořadatelé jsou divní. Nedovolili nikomu vršek na pití. Dokonce ani když si člověk koupil vodu za pět zlotych u nich ve stánku. Vršek mu vždycky sebrali. Uvažuju nad tím, jestli nemají nějaké speciální sběrny, jinak si to totiž neodvedu vysvětlit.

Po malé peripetii, kdy Peťu málem vyhodili z koncertu (chtěl dát organizátorům ochutnat ruma), jsme se probojovali až do útrob stadionu. Útroby jsou tím správným pojmenováním... Bylo tam horko, dusno, všude lidi a poláci, ze kterých čpělo vypocené pivo...

Kdo neskáče není Čech
Od pěti hodin startovala prakticky taková večeře o třech chodech. Nejprve předkrm v podobě velmi zajímavé polské rockové partičky KOMA, pak Linkin Park a na závěr to nejlepší - Pearl Jam.

U Komy to byla ještě pohoda. Kolem se motali nadšení polští fanoušci, kteří šišlali do rytmu spolu s frontmanem, který mi připomínal Karla Svobodu. Během příprav stage pro Linkiny se na ploše objevila řada teenagerů, díky kterým jsme neměli větší problém s výhledem. Až tedy na podivného týpka, co měl sebou dvě podivné baby (vypadaly tak "lehce"). Týpek (vypadal jak T-Bag) jednu z dam neustále ojížděl, povaloval a ochmatával, což pro nás, stojící za ním, nebylo dvakrát příjemné. Zážitky z koncertu po hudební stránce vám dozajista lépe přiblíži Peťa. Pokud chcete inteligentní humor, tak zkuste Ondru.

Musím přiznat, že jsem nevěděla, jak se s tak velkým koncertem a tolika lidmi poperu. Přestože jsem neuměla texty zpaměti a nevěděla jsem po zabrnkání prvních třech akordů, co se bude zrovna hrát, bylo to úžasnééé. Dokonce tak moc úžasné, že jsem (ačkoliv jsem šla do hajan kolem třetí ráno), vstávala už brzy v osm, abych vám o tom všem mohla konečně napsat.

Stručně a jasně, Pearl Jam budou vždycky stát za to, aby je člověk viděl na živo. Linkin Park je skupina, před kterou dodatečně smekám, protože mít v kuse hodinu tolik energie a sil, kolik předvedli, je o život. Navíc Chester, Mike jsou fakt dobří a Eddie Vedder byl i je kunďák.

S(t)rany

Včera jsem byla s tímhle (šéfredaktor jihomoravské divize VLP) a tímhle (šéfredaktor Brněnského deníku) na obědě. Nevím, jak na to přišli, ale tvrdili mi, že studovat politologii je prý hrozná švanda. Nutno podotknout, že jeden z nich pět let předstíral studium žurnalistiky na Karlově Univerzitě v Praze, a druhý si dodnes rád hraje na filozofa.
Už před státnicema jsme se s Matynkou domluvily, že všem podezřívavým bytostem, pro které je politologie jen pseudovědou vycházející z občanské nauky, ukážeme, jak těžké to máme (jsme měly a snad už v této rovině NEBUDEME nadále mít).

Takže moji milí, abyste si čichli k vědě, jenž se zrodila spolu s Cicerem a Platónem, koukejte, studujte a obohaťte se. Tohle je první a poslední seriál, dnes na téma politické strany EU, mikrostátu a samozřejmě velkých velikánů, jakou je Bushova planina (USA) a Putinova domovina (RF). Všechny zkratky (pokud to nebudou celé názvy) pocházejí z osmatřiceti zemí, ale jejich rozepisování v rodném jazyce či transliteraci do češtiny jsem předem vyloučila (Upozornění: písmenka i celé souspímenkovatí se může opakovat. Je to jako v písmenkové polívce):

• Whigové, Thoryové, Konzervativci, Liberálové, Liberální Unionisté, Nezávislá Labouristická strana, Labour party, UKIP, SNP, PC, Sinn Féin, CG, Fianna Fail, Fine Gael, CT, LP, CP, PD, PN, LP, UPM, PDN, PN, CP, DP, LP, MNP, MLP, AD, SFIO, PRRRS, PCF, URD, PDP, MRP, CNIP, RPF, UNR, FGDS, CD, UDVéR, RPR, PS, CDS, UDF, UMP, UND, Campora Liste, Medicin Liste, MUD, UNAM, RFM, UPM, PL, POB, PC, PCB-KPB, REX, VNV, VU, CVP-PSC, PVV-PLP, BSP-PSB, FDF, RW, CVP, PSC, PVV, PLP PFF, PRL, SP, PS, AGALEV, ECOLO, ROSSEM, MCC, ARP, CHU, KVP, SDAP, PvdA, VVD, CPN, CDA, D66, BP, PPR, SP, LPF, LN, DP, CSV, LSAP, KPL, ADR, CSVP, VU, FBP, FL, SAP, Fp, Hp, Bf, Kp, MpG, Kd, Nd, Cp, M, Vp, SD, RV, V, KF, FvP, DFP, CD, KrF, KD, KP, SF, DR, Hoyre, Venstre, DNA, Bp, KrF, NKP, SF, SV, FrP, Sp, Finská strana, Švédská strana, Mladofinové, Starofinové, SDP, SFP, KESK, LKP, KOK, SKP, SKDL, VAS, KD, VIHR, AF, FSF, SF, KF, AB, SK, S, VGF, CDU/CSU, SPD, FDP, Sjednocení 90, zelení, PDS, SDAP, KVP, CSP, Velkoněmecká národní strana, KPÖ, ÖVP, SPÖ, FPÖ, LIF, Zelení, FDP, KCVP, SPS, CVP, BGBP, SVP, PdA, EAJ/PNV, Regionální liga, republikánksá levice, PSOE, CEDA, ERC, FE, JONS, PCE, FAI/CNT, FETy dela JONS, UCD, AP, PP, CiU, CC, BNG, PCP, PSD, PPD, PS, PP, CDS, CDU, BE, PRD, PPM, AND, PLA, ND, CNA, ND, IDN, Ordina, PS, PD, CDA, RD, GUPI, Svatojuliánské 21.století, PSI, PPI, PLI, PNF, PCI, PR, PSDI, PRI, DC, MMI, MSI, Dům Svobod, Olivovník, PdCi, UDEUR, Ri, SDi, FI, LN, Pól svobody, ´Pól dobré vlády, UDS, PDCS, PCS, PSDIS, PSS, PPDS, RCS, MD, PD, SEKE, KEKE, Strana svobodomyslných, Agrární strana Řecka, EDA, ES, ERE, EK, EDIK, ND, PASOK, KKE, EA, Národní šik, AKEL, Vlastenecká fronta Kypru, EDEK, DISY, DIPA, DIKO, ADISOK, KED, KISOS, ČNS, ČNSS, ČSL, RSZML, ČSDSD, KSČ, SNJ, NSP, NF, OF, KDU-ČSL, HSD-SMS, SPR-RSČ, ODS, ODA, US, DEU, US-DEU, SZ, ČSSD, SNS, HSLS, KSS, SNS, SMK, KDH, SDL, VPN, KZDS, ODÚ, SDK, SOP, SDKÚ, SMER, HZDS-LS, HZD, ANO, ZSL, SD, Solidarita, PSL, UW, PC, UP, AWS, OP, PiS, KNP, EP, FKGP, NEP, MÉM, MNFF, MSZMP, MDF, MIÉP, SZDSZ, Fidész, MSZDP, MSZP, Fidész-MPP, SLS, JSDS, SKJ, SSS, SDZ, SDS, SDS/SDSS, DEMOS, LS, DSS, DeSUS, LDS, SMS, SLS, SNS, LSDP, LVLP, LKDP, LKP, Hnutí jednota, Sajúdis, LŽP, LDDP, TS-LK, NS, LLS, DP, LDS, LRS, LSDSP, LKP, LDDP, LNNK, LZS, KDS, LC, Samnieks, TP, LSDA, LPP, JL, ZZS, LZP, EKP, ER, ESDIP, ELDP, EMKE, EKDE, EKRE, EVKE, KE, K, ERL, Res Publica, LDPR, KPRSFSR, KPRF, Volba Rusko, APR, Jabloko, Náš dům Rusko, Jednota, SPS, Jendota - Medvěd, Vlast, SSS, JuL, SHO, SRS, DEPOS, ZAJEDNO, Demokratická opozice Srbska, BSP, SDS, DPS, BZNS, NS, BBB, ODS, EL, ONS, NDSV, Za Bulharsko, NDP, PZU, SDPU, RUCH, SPU, SellPU, KPU, NDP, SDPU, Hromada, PSPU, Naše Ukrajina, BLOK, Za jendotnou Ukrajinu, Rumunský domov, Strana jednoty Rumunů, Strana velkého Rumunska, Hnutí za Rumunsko, Fronta národní spásy, CDR, DS-FNS, SDSR, Republikáni, Federalsité, Národní republikáni, Whigové, Demokraté, Konzervativci, Liberálové, CP, LP, CCF, SCP, RP, BQ.

A to je vše, přátelé....