Un curt però pertinents

I vull algun viatjar, Amb vosté, amaga per sempre. Saps? Més encara...

Popauzoidní

Vlastně ani nevím, proč začít zase psát (možná kvůli Ondrovi, abych nebyla pozadu:), jenže ani není důvod nepsat. A člověku to prostě chybí, jakkoliv se to zdá divné, vzhledem k tomu, že trávíte psaním poměrně značnou část svého života...

Sedával v bytě naproti mě. Jeho okno bylo vždycky otevřené, i když venku pršelo nebo byla bouřka. Dokonce jej otevíral, i když začal padat poslední sníh... Seděl tam u stolu a psal, stejně jako jsem seděla a psala já.
A najednou jsem měla potřebu ho vídat denně, prostě si sednout za ten stůl, jen lehce zvednout oči a vidět ho, jak tam sedí, stejně jako včera a jako zítra. Bylo to stejné, jako když denně chodíte na tentýž spoj do práce. Strašně vás to otravuje, protože je to přece táááák stereotypní! A pak si uvědomíte, že vidíte známé tváře. Nikdy jste s nimi nepromluvili ani slovo, ale jsou vám mnohem bližší než kterékoliv jiné tváře, které za ten den potkáte. A tak se pousmějete a hned je ten stereotyp lepší. I on byl můj stereotyp. Byl něco, na co se dalo spolehnout, moje síla, moje denní energie, moje radost. A pak se pousmál a ohrnul přitom obočí tím svým nepatrným způsobem...

Osmělila jsem se, někdy se totiž osmělit musíte, protože jinak máte smůlu (ruku na srdce, ne všichni chlapi jsou zrovna ostřílení lovci, a že jich znám takových vážně hodně). Na papír s poznámkami k diplomové práci jsem napsala tlustým lihovým fixem velký nápis: BUDE TO KNIHA? Tušila jsem, že to bude intelektuál, přesně ten typ, který jsem milovala. Trochu bohém, trochu blázen, trochu drsňák a vlastně i romantik, který vám přinese jen tak natrhané luční kvítí.
BUDE TO DÁREK zněla jeho odpověď napsaná na kusu papíru. Odpověď, která mě chtě nechtě zmátla. Jenže pro koho?
Když si píšete s někým, kdo sedí asi deset metrů od vás přes ulici, má to asi stejnou logiku, jako když si píšete na facebook s kolegou, který sedí vedlě vás v kanceláři. A kupodivu, i to se děje. Asi jsme nemocní a Marshall McLuhan měl ve všem pravdu!

S panem inetlektuálem jsme si psali celé týdny. Po páté večer jsem s nadějí čekala na to, až se v protějším okně rozsvítí lampa a otevře okno... Bylo to skoro lepší, než jít na rande. On totiž nikdy nepřišel pozdě, vždycky se usmíval a nikdy neměl blbé kecy (ono to ani nejde, když si píšete na papír vzkazy...). Dá se zamilovat přes zprávy na papíře? A můžete mít rádi někoho, s kým jste v životě nemluvili? Poznáte z očí, co si druhý myslí a co cítí? Potřebujete jistotu slov, abyste věděli, že to někdo myslí vážně?

Na začátku léta jsem měla před dveřmi balíček. Byla v něm kniha od mého intelektuála. Konečně jsem věděla, jak se jmenuje, kým je... Po páté hodině jsem se těšila na další zprávy. Konečně přišel den, kdy jsem si slíbila, že se nebudu bát a řeknu, co cítím. Nestihla jsem to.
Už nikdy to okno neotevřel.

Cyklojízda: Dolnorakouské vinařské stezky

Trasa: Brno - Hrušovany n. J. - Znojmo - Retz - Laa a. Thaya - Staatz - Poysdorf - Břeclav

Počet dní: so-út (3,5 dne)

Počet kilometrů: 255, 69 km

Zátěž: střední

Pokud nevíte co je to tachometr, špice, galusky, gelové sedátko nebo shimano, tak ani dál nečtěte. Tohle nebude ani tak zábavný post (ale budu se snažit:) jako spíše informativní. Před touto cestou jsem totiž zjistila, že existuje na internetu pouze minimum tipů, kam se na kole vydat za hranice ČR. Nechť je tento post inspirací pro další milovníky cyklistiky. A až si tu trasu někdo ujedete, určitě napište své zážitky:)) Nuže:

1. Den: Brno - Znojmo (40, 81 km)

Objednejte si na takovou cestu vždycky nějaké lepší počasí. My jsme se na to vysraly, díky čemuž celé sobotní dopoledne propršelo. Z Brna se dá do Hrušovan vydat bezvadně vlakem. Osobák jezdí ráno i v poledne, a v Hrušovanech jste za hodinku. Cesta do Znojma je ale poněkud komplikovanější. Na České straně nejsou cyklostezky značeny až tak dobře jako v Rakousku. Vydat se musíte směrem na Nový Šaldorf, přes Hevlín, Vrbovice. Bohužel my jsme se v poslední fázi naší cesty napojily na hlavní cestu, která do Znojma vede. Kolem spaříte řadu křížků, řadu mrtvých zvířátek a tak vůbec. Rozhodně nedoporučujeme. Ve Znojmě na vás čekají krásné památky, osobitý styl a sklepení, do kterých se určitě vydejte. Pokud nevíte, jak na to, doporučuju ubytování u Dana Smoly v Penziony U Kuželužny (je tam moc hezky, levno a majitel vás tím podzemím osobně provede:).

2. Den: Znojmo - Retz - Laa a. Thaya - Staatz - Wultendorf (76, 71 km)

Stačí, když se ze Znojma vydáte nějak kolem desáté (máme to ověřené, neboť jsme se rozhodly zajít si pěkně nakoupit do Kauflandu a posnídat u koupaliště a jakési baziliky. Já si navíc ještě koupila obvaz, načež mi paní v lékárně řekla, že mi to sice pomůže, ale nesmím to přehánět. Prý se mi může odkrvit noha a lékaři ji pak budou muset amputovat. Dostala jsem více informací než jsem chtěla. Možná by mohli k obvazu dávat příalový leták....)

Cesta do Retzu je příjemná (více méně). Ještě příjemnější je, když překročíte hranice. Cesty jsou mnohem víc upravené a trávníky udržované. Za okny kvetou muškáty a na silnicích nic nejezdí. Až do Retzu vede od hranic stezka Chardonnay. Žádné bílo víno tam ale není. Nám ovšem stačilo výborné červené:) Na Retz jsem se docela těšila. K mému úžasu to zase tak ohromné místo nebylo. Nicméně tam bylo celkem příjemně.

Cesta z Retzu je poněkud komplikovanější, neb není zcela přesně značená. Táákže, musíte se vydat na Kleinriedenthal, do Jetzelsdorfu. To je podivná ves kousek od dálnice na Hatě. Je malebná, není tam ani jeden dům, ale strašně moc sklípků. K našemu údivu tam nebyl ani jeden obyvatel či kolemjdoucí. Měli tam ale pitnou vodu (na dočerpání) a dobrý trávník na čůrání :))

Pak se cyklista musí vydat do Haugsdorfu, kde rostou na náměstí megagiga velké hrozny. Kupodivu tam normálně jsou, nikdo je nesesbírá ani nesežere (tedy až na nás dvě:). Další cesta pokračuje do Seefeldu (je to krapet do kopce, ale dá se to zvládnout. Cestou, po které nikdo nejezdí, potkáte strašně moc zvířátek. My viděli zajíce, hraboše, myšky, bažanty, káňata, no paráda). Pa musíte pokročit to Grosskadolzu a šup po zelené stezce až do Laa.

V tomhle městečku byly zrovna traktorové slavnosti, takže obvykle prázdné náměstí bylo plné zemědělců a dalších podivných lidí. Nakonec jsme se dostaly až do hospůdky, kde obsluhovaly Češky. Ty nám výborně poradily, jak se nejrychleji dostat do Staatzu. V tomto směru radím po cestě, a né po stezce. Cesta je hezká, jezdí po ní minimálně aut a ubíhá rychle. Staatzu dominuje podivná hrad, který se tyčí až z dálky. Naše cesta ale končila až o dva kilometry dál, ve vesnici Wultendorf. Doporučujeme penzion Hildy Kober. Krásné útulné místo. V rozkvetlé zahradě nás čekal pokojík s koupelnou i veškerým vybavením. K tomu všemu nepřekonatelná snídaně.

3. Den: Wultendorf - Mistelbach - Poysdorf - Wultendorf (68, 71 km)

Je to okruh, který vyhovoval našim požadavkům - čili málo kopců, hodně vína, příjemné pohledy do krajiny. A to se povedlo. Začátek je ale trochu těžší. Z Wultendorfu musíte vyjet do Loosdorfu po cestě, která se mezi kopci docela slušně vlní. (Pokud jste nasraní na práci, jako jsem v té chvíli byla já, jde to mnohem lépe:). Celou dobu jedete po žluté vinařské trase Neuburger, ale řeknu vám, že zase dobrou polovinu cesty vinice neuvidíte:). Neuburger vás dovede až do Asparnu, z něhož je to do Mistelbachu už jen kousínek. Z Mistelbachu se dá vydat buď po modré Blauburger okruhem zpět do Staatzu, nebo po oranžové Sylvaner opačným směrem. Sylvaner jsme zvolili za optimální řešení, protože ta druhá cesta vedla skrz hory. Ne že bychom si na ně netroufly, ale chtěly jsme přece jen vidět ty vinice:)

Na trase uvidíte kromě lahodného vína všelicos - vrtule elektráren, houfy uschlých slunečnic a spoustu kukuřice. Po příjemných asfaltových stezkách nepotkáte nikoho a v Poysdorfu jste za chvíli. Tohle město ale za moc nestojí. Doprava je tady dost šílená. Navíc jsme zjistily, že Poysdorf prostě nemá náměstí. Marně jsme se ptali místních, ale nikam nás nedokázali odkázat. Centrum pro ně prostě byla ta hlavní cesta, kudy jezdily tiráky. Natrefily jsme tu ale opět na příjemnou hospůdku Pizzerii Ba ..cosi. Taky tam obdluhovala Češka. Navíc další stezka vede přímo odtud. Do Staatzu stále po Sylvaner, pouze v městečku Ameis je nutné odbočit na hlavní cestu ve směru na Staatz.

4. Den: Wultendorf - Poysdorf - Reintal - Břeclav (70, 1 km)

Začátek trasy se může zdát rochu nudný, ale nám to celkem uteklo. Když šlápnete do pedálů, v Poysdorfu jste za 45 minut. Z něj je pak nutné vydat se po cestě do Grosskrutu. V tomto městě se ale rychle zase napojíte na cyklostezku. Navíc tam mají psycho prodejnu aut, krásné náměstí kostela, kde je opět pitná voda, víno k ochutnávce a příjemné posezení. Další cesta směřuje po světle zelené Welschriesling. Ta vede do Altlichtenwarth, kde s k ní připojuje i klasická červená Lichtenštejnská cesta. Pěkné značení vás dovede až do hraničního města Reintal. Nutno podotknout, že poslední kilmotery jsou poněkud vyčerpávající. Ani ne strmostí, jako spíš nekonečností. Ve vedru si připadáte jako na poušti. Nikde nic, jen sklizené pole a dálka. Ale Reintal se přecejen objevil:)

Z něj se pak do Břeclavi dostanete po Lichtentejnské cyklostezce. Je trochu hůř značená než v Rakousku, takže pokračujte dokud to jde, neodpojujte se na hlavní cestu, jako jsme to udělaly my. Jet vedle houfu aut není vůbec nic příjemného. V Břeclavi je problém si někde zajít na kafe. Není to zovna kulturní místo, ale dá se něco najít. Zkuste restauraci poblíž koupaliště. My se ještě nadšeně vydali z Břeclavi do Podivína. Jen pozor na odbočku u Janova Hradu, abyste nejeli až do Lednice. A mimochodem první dva klimoetry stezky do Podivína je dost šílených. Není tam asfalt ani štěrk, ale velké kameny, což jsem jako trekcyklista moc nepřivítala.

Jo, v Podivíně se opravuje kanalizace, tak vás místní budou chtít navést jinudy k nádraží, ale dá se to zvládnout, tak na ně kašlete:) Podivín je dost podivný!

Doporučení: vzít si hodně musli tyčinek a dost velké láhve na pití. Při slunečném počasí doporučujeme opalovací krém sebou. A taky šátek na hlavu (tedy pokud jste takoví barbaři jako my a nemáte helmu), ať nemáte úžeh:)

To je vše přátelé, hodně šťastných kilometrů.

Číslo popisné 32, 603 00

...mám ráda, když nechám v kuchyni otevřené okno, kterým proudí vzduch skrz pokoj až na druhou stranu. Je to jen tenký proužek vzduchu, který mě vždycky praští přes nos.

mám ráda, když vstanu dřív a koukám se na vycházejícíc slunce nad Petrovem.

mám ráda, když po slunečném odpoledni hraje pokoj všemi barvami.

nesnáším, když se v zimě vždycky opařím o topení v koupelně. Je tak malá a neútulná, a to topení je tak blízko...

vadí mi, že nám nejdou zamknout dveře zevnitř. když je zavřu, po pár minutách strašidelně zapraskají.

vadí mi, že nemáme hezkou vanu. je to vana, která potřebuje znova natřít, nikdy bych si v ní nedala koupel.

mám ráda, když usínám. v tom pokoji se cítím bezpečně a spokojeně

mám ráda, když prší a já si čtu v posteli. i když prší, v pokoji je pořád slunečno

mám ráda, když se procházím kolem domu, když jdu nakoupit do předražené brněnky rohlíky

mám ráda kytičky na stropě a mozaiku, která je šitá na míru. jinde už nikdy nebude tak dokonalá

zalíbilo se mi, že zamykáme na dva západy vchodové dveře, cítím se bezpečněji

ráda od tama vyjíždím na kole a ráda se pak vracím

chutná mi v nedalekém sklepení, kde se pivo pije z pivních tanků

mám ráda ten byt, jeho nádech a styl

nesnáším fakt, že ho budu muset za pár měsíců opustit...

Chvilka poezie

Srdcobol

sen, který začíná za úsvitu
oči mi zavírá, mysl zastírá
sen, který bolí a bodá, nejsi tu
kdo sní, ten neumírá

jenže...

láska je jen ošoustaná děvka malá
začneš jí věřit a zničí tě
láska jen bere, místo aby dala
nic jí neříkej..... slyší tě.



pro všechny čtenáře: neberte prosím tuto báseň jako vyjádření mé momentální nálady, jelikož by si řada z vás myslela, že teď nepůjdu na rozjezd, ale nechám se třeba rozmašírovat na nádraží vlakem:) je to jen umění. a já mám umění ráda

Když člověk neví co napsat a skončí u můr (totiž motýlů)

Když sedíte čtvrtý den po sobě v práci do jedenácti do večera, pozorujete různé jevy. Například rýha pod vaším pravým i levým okem se každým dnem prohlubuje, tudíž se ní už nedá mluvit jako o kruhu pod očima. Je to spíš takový kanál La Manche, a vy prostě nedohlédnete na dno.

Čtvrtý den služby bývá nejrizikovější. Dopadá na vás deprese z nedostatku spánku (marně tělu vysvětlujte, že teď týden může vstávat klidně až v 11), z nepravidelné stravy (bábovka ve 3 ráno a na snídani salát není to pravé ořechové, ze čtení obtahů. Mimochodem právě jdu číst obtah, tvářím se nenápadně, jakože ho nechcu, teď do mě Hermiona dlube a už si ho musím vzít.

Myslím si, že mi v žaludkou bydlí můry. Ony to vlastně nejsou můry pořád, protože někdy se z nich stávají motýli. Takoví ti krásní, s barevnými křídly a pestrými okraji. To když jsem šťastná, když se těším na další den a usmívám se i na ty, kteří si to nezaslouží. Mí motýlci v bříšku. Jenže jindy mám pocit, ze mám v žaludku tisíce těch nejhorších můr, tyhle můry jsou mnohem drsnější, rozdírají člověku stěnu břišní dutiny a strašne chtějí ven. Člověk má pocit, že ho roztrhají na cucky, bojí se otevřít pusu, aby jedna z nich nevylítla ven a... a všichni se nedozvěděli....

... jak MI právě je

P.S.: Můra a motýl jsou za sebou v abecede. Jsem zjistila :)

Jak vypadá ráno v Brně?