Pearl Jam - Backspacer (2009)
před 14 lety
středa 29. července 2009
středa 8. července 2009
Popauzoidní
Vlastně ani nevím, proč začít zase psát (možná kvůli Ondrovi, abych nebyla pozadu:), jenže ani není důvod nepsat. A člověku to prostě chybí, jakkoliv se to zdá divné, vzhledem k tomu, že trávíte psaním poměrně značnou část svého života...
Sedával v bytě naproti mě. Jeho okno bylo vždycky otevřené, i když venku pršelo nebo byla bouřka. Dokonce jej otevíral, i když začal padat poslední sníh... Seděl tam u stolu a psal, stejně jako jsem seděla a psala já.
A najednou jsem měla potřebu ho vídat denně, prostě si sednout za ten stůl, jen lehce zvednout oči a vidět ho, jak tam sedí, stejně jako včera a jako zítra. Bylo to stejné, jako když denně chodíte na tentýž spoj do práce. Strašně vás to otravuje, protože je to přece táááák stereotypní! A pak si uvědomíte, že vidíte známé tváře. Nikdy jste s nimi nepromluvili ani slovo, ale jsou vám mnohem bližší než kterékoliv jiné tváře, které za ten den potkáte. A tak se pousmějete a hned je ten stereotyp lepší. I on byl můj stereotyp. Byl něco, na co se dalo spolehnout, moje síla, moje denní energie, moje radost. A pak se pousmál a ohrnul přitom obočí tím svým nepatrným způsobem...
Osmělila jsem se, někdy se totiž osmělit musíte, protože jinak máte smůlu (ruku na srdce, ne všichni chlapi jsou zrovna ostřílení lovci, a že jich znám takových vážně hodně). Na papír s poznámkami k diplomové práci jsem napsala tlustým lihovým fixem velký nápis: BUDE TO KNIHA? Tušila jsem, že to bude intelektuál, přesně ten typ, který jsem milovala. Trochu bohém, trochu blázen, trochu drsňák a vlastně i romantik, který vám přinese jen tak natrhané luční kvítí.
BUDE TO DÁREK zněla jeho odpověď napsaná na kusu papíru. Odpověď, která mě chtě nechtě zmátla. Jenže pro koho?
Když si píšete s někým, kdo sedí asi deset metrů od vás přes ulici, má to asi stejnou logiku, jako když si píšete na facebook s kolegou, který sedí vedlě vás v kanceláři. A kupodivu, i to se děje. Asi jsme nemocní a Marshall McLuhan měl ve všem pravdu!
S panem inetlektuálem jsme si psali celé týdny. Po páté večer jsem s nadějí čekala na to, až se v protějším okně rozsvítí lampa a otevře okno... Bylo to skoro lepší, než jít na rande. On totiž nikdy nepřišel pozdě, vždycky se usmíval a nikdy neměl blbé kecy (ono to ani nejde, když si píšete na papír vzkazy...). Dá se zamilovat přes zprávy na papíře? A můžete mít rádi někoho, s kým jste v životě nemluvili? Poznáte z očí, co si druhý myslí a co cítí? Potřebujete jistotu slov, abyste věděli, že to někdo myslí vážně?
Na začátku léta jsem měla před dveřmi balíček. Byla v něm kniha od mého intelektuála. Konečně jsem věděla, jak se jmenuje, kým je... Po páté hodině jsem se těšila na další zprávy. Konečně přišel den, kdy jsem si slíbila, že se nebudu bát a řeknu, co cítím. Nestihla jsem to.
Už nikdy to okno neotevřel.
Sedával v bytě naproti mě. Jeho okno bylo vždycky otevřené, i když venku pršelo nebo byla bouřka. Dokonce jej otevíral, i když začal padat poslední sníh... Seděl tam u stolu a psal, stejně jako jsem seděla a psala já.
A najednou jsem měla potřebu ho vídat denně, prostě si sednout za ten stůl, jen lehce zvednout oči a vidět ho, jak tam sedí, stejně jako včera a jako zítra. Bylo to stejné, jako když denně chodíte na tentýž spoj do práce. Strašně vás to otravuje, protože je to přece táááák stereotypní! A pak si uvědomíte, že vidíte známé tváře. Nikdy jste s nimi nepromluvili ani slovo, ale jsou vám mnohem bližší než kterékoliv jiné tváře, které za ten den potkáte. A tak se pousmějete a hned je ten stereotyp lepší. I on byl můj stereotyp. Byl něco, na co se dalo spolehnout, moje síla, moje denní energie, moje radost. A pak se pousmál a ohrnul přitom obočí tím svým nepatrným způsobem...
Osmělila jsem se, někdy se totiž osmělit musíte, protože jinak máte smůlu (ruku na srdce, ne všichni chlapi jsou zrovna ostřílení lovci, a že jich znám takových vážně hodně). Na papír s poznámkami k diplomové práci jsem napsala tlustým lihovým fixem velký nápis: BUDE TO KNIHA? Tušila jsem, že to bude intelektuál, přesně ten typ, který jsem milovala. Trochu bohém, trochu blázen, trochu drsňák a vlastně i romantik, který vám přinese jen tak natrhané luční kvítí.
BUDE TO DÁREK zněla jeho odpověď napsaná na kusu papíru. Odpověď, která mě chtě nechtě zmátla. Jenže pro koho?
Když si píšete s někým, kdo sedí asi deset metrů od vás přes ulici, má to asi stejnou logiku, jako když si píšete na facebook s kolegou, který sedí vedlě vás v kanceláři. A kupodivu, i to se děje. Asi jsme nemocní a Marshall McLuhan měl ve všem pravdu!
S panem inetlektuálem jsme si psali celé týdny. Po páté večer jsem s nadějí čekala na to, až se v protějším okně rozsvítí lampa a otevře okno... Bylo to skoro lepší, než jít na rande. On totiž nikdy nepřišel pozdě, vždycky se usmíval a nikdy neměl blbé kecy (ono to ani nejde, když si píšete na papír vzkazy...). Dá se zamilovat přes zprávy na papíře? A můžete mít rádi někoho, s kým jste v životě nemluvili? Poznáte z očí, co si druhý myslí a co cítí? Potřebujete jistotu slov, abyste věděli, že to někdo myslí vážně?
Na začátku léta jsem měla před dveřmi balíček. Byla v něm kniha od mého intelektuála. Konečně jsem věděla, jak se jmenuje, kým je... Po páté hodině jsem se těšila na další zprávy. Konečně přišel den, kdy jsem si slíbila, že se nebudu bát a řeknu, co cítím. Nestihla jsem to.
Už nikdy to okno neotevřel.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
