Deset centimetrů na deset způsobů

Dneska mi Matynka sdělila, že si za mnou do Ostravy bere strašně moc věcí. Když veškeré "zbytečnosti", jako je pasta, ručník, ručník do taeba, tělové mléko a šampon na její divnou hlavu, vyhodila z baťohu, zbylo jí tam jen oblečení (a to si nechtěla brát ani uzavřené boty - marně ji vysvětluju, že tu na SEVERU máme tropy tak sedm dnů v roce), a knihy. Knihy, které prý měřily deset centimetrů na šířku. Byla vyděšená.
Přemítala jsem, jak moc je deset centimetrů. Představila jsem si hned několik věcí:

1. deset centimetrů velkého pavouka (fuj, jednoho takového maminka mumifikovala na chatě, teď nám tam visí přišpěndlený ke stěně, abych se prý jako pavouků přestala bát - podivné léčebné procedury...)


2. deset centimetrů velký nos (vzpomněla jsem si na pohádku Tři veteráni)


3. deset centimetrů zhubnout na bocích (jéééééé:)))


4. deset centimetrů od polibku (taková ta chvíle, kdy máte hlavy u sebe, ale ještě nevíte, jestli se políbíte... někdy to taky končí trapasem, když jeden zavře oči a druhý si líbání rozmyslí a uhne:)


5. deset centimetrů od propasti (to není můj případ, já jaksi musím být od propasti tak deset metrů, neboť v opačném případě mne ty výšky zlákají a já už jsem pak rovnou v propasti, ehm...)


6. deset centimetrů za skříní (to je ten prostor, kde je vždycky největší bordel, protože se tam nevysává, všechno tam záhadně padá... takže po pěti letech, když se uráčíte vymalovat objevíte svoje ztracené ponožky a haldu kapesníků. U Dobešů mají za nabýtkem třeba šťopky od jablek:)


7. deset centimetrů dlouhý toaletní papír (tomu se jednoduše říká průser...)


8. deset centimetrů vysoká tráva (pro mě je to ideální, pro Zdenka to znamená sekat, pro mravenečka je to džungle džungloucí)


9. deset centimetrů krátký penis (napsala bych, že je to průser, ale nebudu se opakovat...:)

Nakonec mi došlo, že ze všech těch deseti centimetrových záležitostí je pro mě teď ta nejvýznamnější stejná, jako pro Maty. Můj deset centimetrů široký karis, který v sobě obsahuje veškeré informace, které bych měla u státnic za dva týdny hravě odprezentovat. To je teď mých deset centimetrů pro příštích čtrnáct dnů.

Pták

Byl to normální den, jako každý jiný za poslední týden (nebyl vůbec normální, protože spočívá v tom, že ráno v 7 vstanu a učím se až do 7 do večera...). Nicméně, před dvěma dny ráno vstanu, dám prát prádlo a při snídani si už pod nosem mumlám první kraviny o tom, jak mají v Bosně a Hercegovině tři prezidenty. Najednou jsem slyšela z kuchyně takové záhadné chrkgchrkchrg, a někdy se do toho vloudilo ještě záhadnější píp ťilip píp ťilip. Zapojila jsem veškeré své herecké dovednosti a alias Sherlock Holmes jsem se vydala do kuchyně, že na parapetu za oknem nachytám nějakého ptáčka... nic. Bylo dalších patnáct minut v tahu a ono pípání a chrčení se opakovalo. Dělala jsem, že strašně zuřím, protože se přece (!) musím učit, ale byla jsem ráda, že mám nějaký rozptyl a nemusím si vymýšlet podobně důležité věci na práci, jako je třeba povlíkání peřiny, vaření polívky nebo mytí nádobí (sama nemůžu uvěřit, že dělám tyhle věci momentálně na zcela dobrovolné úrovni!!).
Nedalo mi to, a sedla jsem si do kuchyně, abych byla těm zvukům blíž. A ejhle, ono to vůbec nešlo z venku, ale z našeho digestoře. Byl tam pták. Pokud to nebyla krysa.
Chvíli jsem přemýšlela, co s ním. Inteligentně jsem volala jako malá holčička mamince, co mám dělat (jako by mamka po drátě mohla vykouzlit nějaké řešení). Nakonec jsem seděla bezmocně v kuchyni, poslouchala toho nebohého letce jak si neví rady a vzbudil se ve mně bojující duch. Popadla jsem nářadí co máme doma a začala digestoř rozmontávat. Jsem sakra dospělá baba a musím si přece poradit s jakýkoliv ptákem!
Ptáček pískal a strašně se hýbal. Už jsem byla skoro u něj, už jsem ho skoro měla!... prchnul. Asi se mě bál více než digestoře. Nechala jsem mu otevřené okno, kdyby se nakonec umoudřil a chtěl se dostat ven. Pak jsem zaslechla nervozní škrábání a pak už nic. Ten blbounek se mě bál tak moc, že se radši vydrápal po trubce ven. Po hodině záchranných akcí jsem se tak ale musela jít zase učit, protože už nebylo koho zachraňovat.
Ptáka jsem pustila z hlavy, uběhl den, noc, a hle. Je pět ráno, maminka mě vyděšeně budí, že nám cosi chrastí v digestoři, a že je to asi ten pták. To, že mě okradla o dvě hodiny poctivého spánku jsem ji odpustila, ale že se mu nesnažila pomoct mne rozzuřilo. Vrhla jsem se opět do akce, vzala šroubovák a ... znáte to. Pták nic, zase se drápal ven druhou stranou po trubce. Nechápala jsem, jaktože po dvou dnech ještě žije...
Sedím v kuchyni, koukám do rozmontované díry, sypu tam rýži, je půl šesté, pták nikde, jen chrastí. Pak mrknu okem ven a vidím, jak se od okna prudce rozletěl nějaký opeřený drobek. Došlo mi to. Pták tam nespadl. Předevčírem, ani dneska. Má tam asi hnízdo. Zdenek zuří, že mamča nedala na trubku sítko, mamka zuří, že zuří Zdenek a já mám úsměv a rtech, protože aspoň vím, že to všichni ptáci přežili.
Uvažuju, proč si pták vybral zrovna náš digestoř, ze kterého se blbě leze. Pak mi dojde, že je to asi normální., že to máme všichni živočichové společné.
V hospodě je taky dobře, a taky se z ní blbě leze.