Ráno bylo krušné. Nejen proto, že jsme celý předešlý den procestovaly, ale taky proto, že jsme si musely začít zvykat na několik typických anglických věcí - na anglickou snídani (to by zas nebyl až takový problém), na anglické počasí a odporný vítr, na anglické cesty (kde auta jezdí naopak), na anglické chodníky (kde se nejprve podívat vpravo a pak až vlevo). Ten den jsme obrazili pár obchůdků ve Swindonu, zjistili jsme, že Marks&Spencer je obchod pro duchny, a v důsledku jen čekali na baráku na kluky - Čechy, kteří za námi měli dojet z jiných anglických koutů. A dočkali jsme se. Kluci dorazili sice později, ale přece a Kris nám mohl ukázat, jaké krásy skýtají swindinské hospody. Ehm, žádné. Moc se mi tam nelíbilo. Navíc nemají dobré čepované pivo a nemají na sklenici ani zarážku centimetr pod okrajem (jak je normální), ale současně s koncem sklenice. Což vede k jedinému - rozlijete to.
Stonehenge aneb jak předkové zanechali kameny na dálnici
Kdybychom možná nejeli po kalbě, a kdybychom měli volant tam, kde ho měli všichni ostatní, nejspíš by mi nebylo ani blbě. Cesta na stonehenge byla šílená. Točila se mi hlava, chyběl mi kyslík a navíc jsme vůbec neměli páru, kde jsme. Kolem nás se mihotaly (píšu mihotaly, protože jsme jeli tak 120km/h a to člověk hodně z okolí nepochytí) louky, statky, ovce (byly to skutečně ovce?). Nakonec jsme přecejen dorazili na silnici, která měla vést až ke slavným šutrům v kruhu. A bylo to přesně tak. Stonehenge jsou u dálnice. je tam hluk a hodně aut a vprostřed toho všeho balvany. Nutno ovšem podotknout, že jsou moc hezké. A pokud se Angličanům podaří vytvořit u této památky tunely, asi to bude ještě hezčí...
London town
Díky šutrům na dálnici jsme do Londýna dorazili s trochou zpoždění. Kluci byli tak hodní, že nás hodili na Heathrow, na letiště. V tu chvíli jsme si říkali, jak je to supr, že jsme už skoro v Londýně. Ovšem to jsme ještě nevěděli, že pojedeme další dvě hodiny metrem, abychom se vůbec do toho podivného města dostali.
K našemu štěstí, bylo krásně. Když člověk vystoupí utrmácený z metra (které není metro, protože nejezdí v zemi. No nic.) a uvidí tower bridge a tower of london, hned je mu líp. Měla jsem na sobě dokonce jen tílko. V Londýně!!! V tom městě, kde je kosa jak cyp a hnusně.
Naše trmácení se skrz funkcionalistické a moderní centrum až ke katedrále svatého Pavla bylo trochu nekonečné, leč aspoň poučné. Konečně mi došlo, proč je Praha tak pěkná a tak vyhledávaná turisty. Má svou duši. V Londýně je už úplně jiná duše, moderní a ty staré střípky jsou tam rozházené jak drobky na stole.
Postupně nám ovšem docházel dech. Všude byla kupa lidí, prodírali jsme se metrem a výstupem z metra a ulicemi. Když nás tube vyhodil u westminsteru, jen jsme vylezli, udělali pár fotek a jeli pryč. Nu což, i tak se dají prohlížet památky. Situace se uklidnila až v momentě, kdy jsme se ubytovali v našem hostelu na Queen´s road (nebo street?). Hned před domem nám začínal Hyde park, tak jsme zvolili večerní procházku, už bez baťohů, pouze se svačinkou v ruce. Parkem, ve kterém všichni běhali jsme došli až k Buckinghamu (kde taky všichni běhali). Upřímně mi přišel palác nakřivo. A taky za ním stály podivné nehezké továrny.
Dalším parkem (kde opět všichny běhali) jsme se dostali až na trafalgar square. Večer byl na spadnutí, takže místo turistů se všude váleli jen mladí a opilí lidi. No a na noc jsme si nechali lahůdku - Picadilly circus a Soho. Tolik lidí, kteří se vydali pařit jsem snad nikdy pohromadě neviděla.
O tom, jak jsme hledali modré dveře v Notting Hillu a jak jsme málem nestihli vlak zpátky do Swindonu zase příště:))
