Cyklojízda: Dolnorakouské vinařské stezky

Trasa: Brno - Hrušovany n. J. - Znojmo - Retz - Laa a. Thaya - Staatz - Poysdorf - Břeclav

Počet dní: so-út (3,5 dne)

Počet kilometrů: 255, 69 km

Zátěž: střední

Pokud nevíte co je to tachometr, špice, galusky, gelové sedátko nebo shimano, tak ani dál nečtěte. Tohle nebude ani tak zábavný post (ale budu se snažit:) jako spíše informativní. Před touto cestou jsem totiž zjistila, že existuje na internetu pouze minimum tipů, kam se na kole vydat za hranice ČR. Nechť je tento post inspirací pro další milovníky cyklistiky. A až si tu trasu někdo ujedete, určitě napište své zážitky:)) Nuže:

1. Den: Brno - Znojmo (40, 81 km)

Objednejte si na takovou cestu vždycky nějaké lepší počasí. My jsme se na to vysraly, díky čemuž celé sobotní dopoledne propršelo. Z Brna se dá do Hrušovan vydat bezvadně vlakem. Osobák jezdí ráno i v poledne, a v Hrušovanech jste za hodinku. Cesta do Znojma je ale poněkud komplikovanější. Na České straně nejsou cyklostezky značeny až tak dobře jako v Rakousku. Vydat se musíte směrem na Nový Šaldorf, přes Hevlín, Vrbovice. Bohužel my jsme se v poslední fázi naší cesty napojily na hlavní cestu, která do Znojma vede. Kolem spaříte řadu křížků, řadu mrtvých zvířátek a tak vůbec. Rozhodně nedoporučujeme. Ve Znojmě na vás čekají krásné památky, osobitý styl a sklepení, do kterých se určitě vydejte. Pokud nevíte, jak na to, doporučuju ubytování u Dana Smoly v Penziony U Kuželužny (je tam moc hezky, levno a majitel vás tím podzemím osobně provede:).

2. Den: Znojmo - Retz - Laa a. Thaya - Staatz - Wultendorf (76, 71 km)

Stačí, když se ze Znojma vydáte nějak kolem desáté (máme to ověřené, neboť jsme se rozhodly zajít si pěkně nakoupit do Kauflandu a posnídat u koupaliště a jakési baziliky. Já si navíc ještě koupila obvaz, načež mi paní v lékárně řekla, že mi to sice pomůže, ale nesmím to přehánět. Prý se mi může odkrvit noha a lékaři ji pak budou muset amputovat. Dostala jsem více informací než jsem chtěla. Možná by mohli k obvazu dávat příalový leták....)

Cesta do Retzu je příjemná (více méně). Ještě příjemnější je, když překročíte hranice. Cesty jsou mnohem víc upravené a trávníky udržované. Za okny kvetou muškáty a na silnicích nic nejezdí. Až do Retzu vede od hranic stezka Chardonnay. Žádné bílo víno tam ale není. Nám ovšem stačilo výborné červené:) Na Retz jsem se docela těšila. K mému úžasu to zase tak ohromné místo nebylo. Nicméně tam bylo celkem příjemně.

Cesta z Retzu je poněkud komplikovanější, neb není zcela přesně značená. Táákže, musíte se vydat na Kleinriedenthal, do Jetzelsdorfu. To je podivná ves kousek od dálnice na Hatě. Je malebná, není tam ani jeden dům, ale strašně moc sklípků. K našemu údivu tam nebyl ani jeden obyvatel či kolemjdoucí. Měli tam ale pitnou vodu (na dočerpání) a dobrý trávník na čůrání :))

Pak se cyklista musí vydat do Haugsdorfu, kde rostou na náměstí megagiga velké hrozny. Kupodivu tam normálně jsou, nikdo je nesesbírá ani nesežere (tedy až na nás dvě:). Další cesta pokračuje do Seefeldu (je to krapet do kopce, ale dá se to zvládnout. Cestou, po které nikdo nejezdí, potkáte strašně moc zvířátek. My viděli zajíce, hraboše, myšky, bažanty, káňata, no paráda). Pa musíte pokročit to Grosskadolzu a šup po zelené stezce až do Laa.

V tomhle městečku byly zrovna traktorové slavnosti, takže obvykle prázdné náměstí bylo plné zemědělců a dalších podivných lidí. Nakonec jsme se dostaly až do hospůdky, kde obsluhovaly Češky. Ty nám výborně poradily, jak se nejrychleji dostat do Staatzu. V tomto směru radím po cestě, a né po stezce. Cesta je hezká, jezdí po ní minimálně aut a ubíhá rychle. Staatzu dominuje podivná hrad, který se tyčí až z dálky. Naše cesta ale končila až o dva kilometry dál, ve vesnici Wultendorf. Doporučujeme penzion Hildy Kober. Krásné útulné místo. V rozkvetlé zahradě nás čekal pokojík s koupelnou i veškerým vybavením. K tomu všemu nepřekonatelná snídaně.

3. Den: Wultendorf - Mistelbach - Poysdorf - Wultendorf (68, 71 km)

Je to okruh, který vyhovoval našim požadavkům - čili málo kopců, hodně vína, příjemné pohledy do krajiny. A to se povedlo. Začátek je ale trochu těžší. Z Wultendorfu musíte vyjet do Loosdorfu po cestě, která se mezi kopci docela slušně vlní. (Pokud jste nasraní na práci, jako jsem v té chvíli byla já, jde to mnohem lépe:). Celou dobu jedete po žluté vinařské trase Neuburger, ale řeknu vám, že zase dobrou polovinu cesty vinice neuvidíte:). Neuburger vás dovede až do Asparnu, z něhož je to do Mistelbachu už jen kousínek. Z Mistelbachu se dá vydat buď po modré Blauburger okruhem zpět do Staatzu, nebo po oranžové Sylvaner opačným směrem. Sylvaner jsme zvolili za optimální řešení, protože ta druhá cesta vedla skrz hory. Ne že bychom si na ně netroufly, ale chtěly jsme přece jen vidět ty vinice:)

Na trase uvidíte kromě lahodného vína všelicos - vrtule elektráren, houfy uschlých slunečnic a spoustu kukuřice. Po příjemných asfaltových stezkách nepotkáte nikoho a v Poysdorfu jste za chvíli. Tohle město ale za moc nestojí. Doprava je tady dost šílená. Navíc jsme zjistily, že Poysdorf prostě nemá náměstí. Marně jsme se ptali místních, ale nikam nás nedokázali odkázat. Centrum pro ně prostě byla ta hlavní cesta, kudy jezdily tiráky. Natrefily jsme tu ale opět na příjemnou hospůdku Pizzerii Ba ..cosi. Taky tam obdluhovala Češka. Navíc další stezka vede přímo odtud. Do Staatzu stále po Sylvaner, pouze v městečku Ameis je nutné odbočit na hlavní cestu ve směru na Staatz.

4. Den: Wultendorf - Poysdorf - Reintal - Břeclav (70, 1 km)

Začátek trasy se může zdát rochu nudný, ale nám to celkem uteklo. Když šlápnete do pedálů, v Poysdorfu jste za 45 minut. Z něj je pak nutné vydat se po cestě do Grosskrutu. V tomto městě se ale rychle zase napojíte na cyklostezku. Navíc tam mají psycho prodejnu aut, krásné náměstí kostela, kde je opět pitná voda, víno k ochutnávce a příjemné posezení. Další cesta směřuje po světle zelené Welschriesling. Ta vede do Altlichtenwarth, kde s k ní připojuje i klasická červená Lichtenštejnská cesta. Pěkné značení vás dovede až do hraničního města Reintal. Nutno podotknout, že poslední kilmotery jsou poněkud vyčerpávající. Ani ne strmostí, jako spíš nekonečností. Ve vedru si připadáte jako na poušti. Nikde nic, jen sklizené pole a dálka. Ale Reintal se přecejen objevil:)

Z něj se pak do Břeclavi dostanete po Lichtentejnské cyklostezce. Je trochu hůř značená než v Rakousku, takže pokračujte dokud to jde, neodpojujte se na hlavní cestu, jako jsme to udělaly my. Jet vedle houfu aut není vůbec nic příjemného. V Břeclavi je problém si někde zajít na kafe. Není to zovna kulturní místo, ale dá se něco najít. Zkuste restauraci poblíž koupaliště. My se ještě nadšeně vydali z Břeclavi do Podivína. Jen pozor na odbočku u Janova Hradu, abyste nejeli až do Lednice. A mimochodem první dva klimoetry stezky do Podivína je dost šílených. Není tam asfalt ani štěrk, ale velké kameny, což jsem jako trekcyklista moc nepřivítala.

Jo, v Podivíně se opravuje kanalizace, tak vás místní budou chtít navést jinudy k nádraží, ale dá se to zvládnout, tak na ně kašlete:) Podivín je dost podivný!

Doporučení: vzít si hodně musli tyčinek a dost velké láhve na pití. Při slunečném počasí doporučujeme opalovací krém sebou. A taky šátek na hlavu (tedy pokud jste takoví barbaři jako my a nemáte helmu), ať nemáte úžeh:)

To je vše přátelé, hodně šťastných kilometrů.

Číslo popisné 32, 603 00

...mám ráda, když nechám v kuchyni otevřené okno, kterým proudí vzduch skrz pokoj až na druhou stranu. Je to jen tenký proužek vzduchu, který mě vždycky praští přes nos.

mám ráda, když vstanu dřív a koukám se na vycházejícíc slunce nad Petrovem.

mám ráda, když po slunečném odpoledni hraje pokoj všemi barvami.

nesnáším, když se v zimě vždycky opařím o topení v koupelně. Je tak malá a neútulná, a to topení je tak blízko...

vadí mi, že nám nejdou zamknout dveře zevnitř. když je zavřu, po pár minutách strašidelně zapraskají.

vadí mi, že nemáme hezkou vanu. je to vana, která potřebuje znova natřít, nikdy bych si v ní nedala koupel.

mám ráda, když usínám. v tom pokoji se cítím bezpečně a spokojeně

mám ráda, když prší a já si čtu v posteli. i když prší, v pokoji je pořád slunečno

mám ráda, když se procházím kolem domu, když jdu nakoupit do předražené brněnky rohlíky

mám ráda kytičky na stropě a mozaiku, která je šitá na míru. jinde už nikdy nebude tak dokonalá

zalíbilo se mi, že zamykáme na dva západy vchodové dveře, cítím se bezpečněji

ráda od tama vyjíždím na kole a ráda se pak vracím

chutná mi v nedalekém sklepení, kde se pivo pije z pivních tanků

mám ráda ten byt, jeho nádech a styl

nesnáším fakt, že ho budu muset za pár měsíců opustit...

Chvilka poezie

Srdcobol

sen, který začíná za úsvitu
oči mi zavírá, mysl zastírá
sen, který bolí a bodá, nejsi tu
kdo sní, ten neumírá

jenže...

láska je jen ošoustaná děvka malá
začneš jí věřit a zničí tě
láska jen bere, místo aby dala
nic jí neříkej..... slyší tě.



pro všechny čtenáře: neberte prosím tuto báseň jako vyjádření mé momentální nálady, jelikož by si řada z vás myslela, že teď nepůjdu na rozjezd, ale nechám se třeba rozmašírovat na nádraží vlakem:) je to jen umění. a já mám umění ráda

Když člověk neví co napsat a skončí u můr (totiž motýlů)

Když sedíte čtvrtý den po sobě v práci do jedenácti do večera, pozorujete různé jevy. Například rýha pod vaším pravým i levým okem se každým dnem prohlubuje, tudíž se ní už nedá mluvit jako o kruhu pod očima. Je to spíš takový kanál La Manche, a vy prostě nedohlédnete na dno.

Čtvrtý den služby bývá nejrizikovější. Dopadá na vás deprese z nedostatku spánku (marně tělu vysvětlujte, že teď týden může vstávat klidně až v 11), z nepravidelné stravy (bábovka ve 3 ráno a na snídani salát není to pravé ořechové, ze čtení obtahů. Mimochodem právě jdu číst obtah, tvářím se nenápadně, jakože ho nechcu, teď do mě Hermiona dlube a už si ho musím vzít.

Myslím si, že mi v žaludkou bydlí můry. Ony to vlastně nejsou můry pořád, protože někdy se z nich stávají motýli. Takoví ti krásní, s barevnými křídly a pestrými okraji. To když jsem šťastná, když se těším na další den a usmívám se i na ty, kteří si to nezaslouží. Mí motýlci v bříšku. Jenže jindy mám pocit, ze mám v žaludku tisíce těch nejhorších můr, tyhle můry jsou mnohem drsnější, rozdírají člověku stěnu břišní dutiny a strašne chtějí ven. Člověk má pocit, že ho roztrhají na cucky, bojí se otevřít pusu, aby jedna z nich nevylítla ven a... a všichni se nedozvěděli....

... jak MI právě je

P.S.: Můra a motýl jsou za sebou v abecede. Jsem zjistila :)

Jak vypadá ráno v Brně?

Ola Espaňola

Všichni se mě pořád ptají, jak bylo ve Španělsku, kam jsme jela s Martičkou a Hančou. Odpovídám jim, že úžasně, ale asi to nestačí. Většinou mi totiž odvětí: a proč ještě nemáš nic na blogu? Hm. Nemám, bylo mi krásně a nechce se mi psát. Jenže ono to nestačí, ptají se znovu. Tak pro ty ptavce zde přináším záznam z jednoho dne (možná trochu nudný, protože je to první den, každopádně autentické dojmy to jsou). Abyste všichni věřili, že to byla zábava:))

Nedělě:

9:00 Je horko, sedím v Tuřanech před letištěm a mám na sobě tlustý svetr (aby mi nebyla zima). Na zádech krosnu velkou jako kráva. Rozhodně se necítím na to že bych za chvíli měla odletět někam do teplejších krajů nebo snad na dovču. Nicméně vyčkávám:) Když má člověk na zádech krosnu, obvykle se chystá na vandr, na hory nebo někam pod stan. Já vlastně ještě nevěděla, kam se chystám. Věděla jsem, že vystoupím v Gironě na letišti z letadla. Kde budu spát? hm.. to se uvidí.

15:00 Už nesedím v Tuřanech, ale v Emporiabrava. Vesnici u moře, kde stojí jeden z posledních francouzských pokusů o funkcionalistický a ryze praktický architektonický styl (mimochodem ten barák vypadá opravdu strašně). Dovezli nás tady dva mladíci zhulení na prach (zhulený řidič se nejlépe pozná tak, že neuroticky klepe ukazováčkem na kolo volantu a u toho nervozně přepíná rozhlasové stanice, přičemž nakonec skončí u té, u které začal).

16:00 Dala jsem si pivo a převlíkla se. Ti zhulenci začínají být moc sympatičtí lidé.

17.00 Vydali jsme se na náš první výlet. Kluci (už jim neříkám zhulenci) nás vyvezli někam daleko na vysoký kopec, odkud jsme měli báječný výhled. Přemýšlím, že bych si taky dala špeka. Jenže nemůžu, můj žaludek, slinivka a dvanáctník (říkám jim povedené trio) by to asi neuvítali tak jako já.

19.00 Hrozně moc pijeme (už seru na nějaké trio. Ať jdou ti tři kokoti do prdele). začínám mí ten typický dovolenkový pocit a těším se na moříčko. Nepřemýšlím, jestli jsem včas odevzdala plán nebo jestli májm přečtené noviny. Je mi to srdečně jedno a z toho mám snad větší radost než z toho, že jsem tisice kilometru daleko. Zřejmě to souvisí.

1:30 Nevíme, kde přesně budeme spát. Tento byt (mimochodem docela hezký byt) slouží momentálně více lidem, než jsou místnosti schopny pojmout. Občas někdo zazvoní, občas přijde občas odejde. Ale pořád je nás hodně. Nakonec ulehám na zem, na části rozložené sedačky. Každopádně ty kousky do sebe moc nezapadají, což způsobuje, že mám zadek přilepená k podlaze a trup vysoko na matraci. Holky spí spolu, blbý:)

Mind the Gap:)

Tohle sousloví jsem v Anglii slyšela asi stokrát. Před každou zastávkou, při každé zastávce a po každé zastávce. Vidět ho jde taky všude - místní si jsou asi dostatečně vědomi toho, jak trapně to zní, když se to furt opakuje, a proto tímto heslem zdobí všemožné suvenýry (hrníčky, nožíky, zapalovače, nejvtipnější mi přišly kalhotky:)

Jenže o tomhle Anglie není, takže hurá do toho. A jaké to teda bylo?

Swindon. This is Swindon

Do Anglie jsem se dohrabala složitou cestou. nejprve tramvají jedničkou na nádraží, pak busem z Grandu na Florenc. Pak busem (to už s Leničkou) z Florence na Ruzyň. A hurá na letiště. Tam nebyla ani noha. Vzhledem k tomu, že jsem si představovala letiště všelijak (dvacet let jsem tam ani nepáchla), ani mě to nepřekvapilo. Byl tam relativní klid, draho a strašně dlouho jsme tam čekaly. Dokonce tak dlouho, že nás stihla předběhnout na check-inu kupa lidí. A letadlo bylo malé a oranžové. Paní s ulízlým culíčkem nám ukázala, kde jsou únikové východy a pak se v průběhu letu pořád ptala "Have you got any Dobeš?" pořád jsme nechápaly, proč se na to ptá, až pak nám došlo, že jí jde o smetí, či co... (jakože rubbish).

V Bristolu je roztomilé letiště. Vyjdete z letadla přímo ven, projdete malou halou, vezmete kufr a buch - jste venku. Naše cestování ale po výstupu z letadla jaksi neustalo. Autobusemjsme se dopravily do centra Bristolu a pak vlakem do Swindonu. Tam nás čekal Petík. a taky Lionel, sympatický Francouz, který nás odvezl až domů. ten večer jsem si musela zvykat na angličtiu. Teď nemyslím na tu, kterou jsem slýchávala devět let ve škole. Moje pronounciation nebyla skvostná, nidko mi nerozumněl a já nerozumněla taky nikomu (krom Peti a Lenči tedy). Pozn.Po dvou pivech to bylo lepší:)

Swindon. V celé své kráse.

Ráno bylo krušné. Nejen proto, že jsme celý předešlý den procestovaly, ale taky proto, že jsme si musely začít zvykat na několik typických anglických věcí - na anglickou snídani (to by zas nebyl až takový problém), na anglické počasí a odporný vítr, na anglické cesty (kde auta jezdí naopak), na anglické chodníky (kde se nejprve podívat vpravo a pak až vlevo). Ten den jsme obrazili pár obchůdků ve Swindonu, zjistili jsme, že Marks&Spencer je obchod pro duchny, a v důsledku jen čekali na baráku na kluky - Čechy, kteří za námi měli dojet z jiných anglických koutů. A dočkali jsme se. Kluci dorazili sice později, ale přece a Kris nám mohl ukázat, jaké krásy skýtají swindinské hospody. Ehm, žádné. Moc se mi tam nelíbilo. Navíc nemají dobré čepované pivo a nemají na sklenici ani zarážku centimetr pod okrajem (jak je normální), ale současně s koncem sklenice. Což vede k jedinému - rozlijete to.

Stonehenge aneb jak předkové zanechali kameny na dálnici

Kdybychom možná nejeli po kalbě, a kdybychom měli volant tam, kde ho měli všichni ostatní, nejspíš by mi nebylo ani blbě. Cesta na stonehenge byla šílená. Točila se mi hlava, chyběl mi kyslík a navíc jsme vůbec neměli páru, kde jsme. Kolem nás se mihotaly (píšu mihotaly, protože jsme jeli tak 120km/h a to člověk hodně z okolí nepochytí) louky, statky, ovce (byly to skutečně ovce?). Nakonec jsme přecejen dorazili na silnici, která měla vést až ke slavným šutrům v kruhu. A bylo to přesně tak. Stonehenge jsou u dálnice. je tam hluk a hodně aut a vprostřed toho všeho balvany. Nutno ovšem podotknout, že jsou moc hezké. A pokud se Angličanům podaří vytvořit u této památky tunely, asi to bude ještě hezčí...

London town

Díky šutrům na dálnici jsme do Londýna dorazili s trochou zpoždění. Kluci byli tak hodní, že nás hodili na Heathrow, na letiště. V tu chvíli jsme si říkali, jak je to supr, že jsme už skoro v Londýně. Ovšem to jsme ještě nevěděli, že pojedeme další dvě hodiny metrem, abychom se vůbec do toho podivného města dostali.

K našemu štěstí, bylo krásně. Když člověk vystoupí utrmácený z metra (které není metro, protože nejezdí v zemi. No nic.) a uvidí tower bridge a tower of london, hned je mu líp. Měla jsem na sobě dokonce jen tílko. V Londýně!!! V tom městě, kde je kosa jak cyp a hnusně.

Naše trmácení se skrz funkcionalistické a moderní centrum až ke katedrále svatého Pavla bylo trochu nekonečné, leč aspoň poučné. Konečně mi došlo, proč je Praha tak pěkná a tak vyhledávaná turisty. Má svou duši. V Londýně je už úplně jiná duše, moderní a ty staré střípky jsou tam rozházené jak drobky na stole.
Postupně nám ovšem docházel dech. Všude byla kupa lidí, prodírali jsme se metrem a výstupem z metra a ulicemi. Když nás tube vyhodil u westminsteru, jen jsme vylezli, udělali pár fotek a jeli pryč. Nu což, i tak se dají prohlížet památky. Situace se uklidnila až v momentě, kdy jsme se ubytovali v našem hostelu na Queen´s road (nebo street?). Hned před domem nám začínal Hyde park, tak jsme zvolili večerní procházku, už bez baťohů, pouze se svačinkou v ruce. Parkem, ve kterém všichni běhali jsme došli až k Buckinghamu (kde taky všichni běhali). Upřímně mi přišel palác nakřivo. A taky za ním stály podivné nehezké továrny.

Dalším parkem (kde opět všichny běhali) jsme se dostali až na trafalgar square. Večer byl na spadnutí, takže místo turistů se všude váleli jen mladí a opilí lidi. No a na noc jsme si nechali lahůdku - Picadilly circus a Soho. Tolik lidí, kteří se vydali pařit jsem snad nikdy pohromadě neviděla.

O tom, jak jsme hledali modré dveře v Notting Hillu a jak jsme málem nestihli vlak zpátky do Swindonu zase příště:))

Mozaika

Maluju od svých šesti let. V kroužkách a zuškách a doma a na chatě. S krátkými i delšími pomlkami, ale pořád a stejně vydatně. A občas i zapáleně:)) Tento týden jsem dokončila malbu v pokoji, kterou jsem začala tvořit asi před třemi měsíci (ti zasvěcení ví, proč...). No a teď už je hotová a já z ní mam moc velkou radost. A asi budu malovat i dál. Doma v Ostravě a doma v Brně a na chatě.

Slečna fotografka:)

Slečna jsem, fotografka nee. Ale snažím se. Naposledy jsem to zkusila se Salikem (jako to focení myslím), když jsme byli na akci Mezinárodní den Romů, běhali po městě a doprovízeli rozvášněný dav Romů po Brně. Vím, Salik má lepší fotky, ale mě se taky něco povedlo (snad), tak to tady přikládám... Ale malování mi jde asi vážně trochu líp:)

Pětkou...

Na chatu jezdím tramvají číslo pět. Jezdím tam často a sama. Naši i ségra mají auto, já ne, takže pětka je mé jediné spojení s Krásným polem. Pětkou jezdí kromě mě i spousta sousedů, kamarádů a lidí, které od malička potkávám. Když jsem byla malá, babička mi vždycky vysvětlovala jak se pětka křižuje a že musíme čekat, dokud nepřijede od naproti druhá tramvaj. Teprve pak se jede dál. Čekat na křižování byla moje nejoblébenější pasáž z cesty na chatu.

Teď už asi nebude....

Můj vlak měl v pátek hodinové zpoždění a mamka pro mě jela na nádraží autem. Pětkou jsem nemusela. Ale jeli v ní jiní. A možná zrovna ti, které jsem od malička znala...

Ujšágirováďok

Ještě mě nejeblo. Ujšágirováďok je jediné slovní spojení, které jsem si z Maďarštiny zapamatovala. Znamená to prý "jsem novinář". Ale taky to může znamenat "jsem úplná kráva", jenže mi to nikdo nemůže přesně říct, protože nikdo neumí maďarsky.


No jo, nepíšu tady takové kraviny jen tak... S kolegyní Verunkou, přáteli Ondrou a Vláďou jsme se vydali na víkend do Budapeště. Na mě je, abych to popsala. Bojím se ovšem toho, že zase předběhnu Ondru a on se pak bude zlobit, že to nestihl dřív. Napíšu to strašně nudně abyste věděli (to bych asi neměla v úvodní stati říkat....), abych to Ondrovi aspoň nějak vykompenzovala.





Sobotní dopoledne
Obvykle v sobotu dopoledne spím. Nebo mám službu. Tuto sobotu jsem vstávala brzo, v rádiu zrovna hráli Gipsy cz, takže jsem s kartáčkem v držce a pruhovaném pyžamu tancovala po bytě. Pak jsem se zahlídla v zrcadle a zarazila jsem se. No, dejme tomu, že to nevypadalo až tak dobře, jak jsem zprvu předpokládala... U Grandu jsme se před devátou ráno sešli s Verčou a Ondrou a vrhli se společně do víru žlutého autobusu. Stačilo pár prvních minut, abychom zjistili, že více než polovina autobusu nemluví česky.. vlastně oni ani nemluvili, spíš po sobě řvali, hulákali, hvízdali, tleskali si, když něco vydařeného řekli. Marně jsme uvažovali, jaká je to národnost. Pak jsme objevili malu brožurku StudentAgency, ve které stálo: Portugalci jsou temperamentní, horkorevní, bezohlední a pokud přijedete do Portugalska, brzy zjistíte, že tamrozhodně není ticho. Nejvíce mi bylo líto naší stewarky, která střídavě upadala do mdlob a střídavě koulela očima jako leguán...


Sobotní odpoledne
Budapešť je velká, hodně tmavá, ušmudlaná a tak trochu připomíná ostravské Vítkovice. To byl můj první dojem, když jsme dorazili na nádraží Nyugati, kde jsme měli bydlet (jakože ne příno na tom nádarží). Byly tam řady bezdomálů, kteří spali na kartonových postelích a popíjeli něco, co ani nevím co to bylo, jak nechutně to vypadalo. A smrděli.

Náš hostel byl ale moc hezký. Vlastně jsem žádný jiný hostel nikdy neviděla, takže nevím, jak to tam vypadá, když je to hezké nebo škaredé. Byly tam prostě postele (moc postelí), dostali jsme povlečení a měli jsme tři koupelny na chodbě. A ty byly hezké. A obecně známo, baby jsou vysazené na čistotu v koupelně a na WC, takže já byla spokojená. Měli tam i toaleťák a vůni v plastovém pudýlku, hehe:)

No ale ruku na srdce, hostely nejsou k tomu, aby tam člověk trávil nějaký čas. Vypadli jsme stejně rychle, jako jsme přišli. Vláďa se chytil role průvodce a ukazoval nám postupně město. Musím říct, že Maďaři nemají vůbec vkus pro kombinace budov různé architektury. Vedle (nevím kolik) let starého opevnění bez problému jebnou moderní hotel. Vypadá to pak dost příšerně, ale oni si s tím asi moc hlavu nelámou...

Maďaři mají taky podivně kombinované dopravní označení. Ať děláte, co děláte, nikdy to podle mě nemůžete pochopit...




Maďaři mají super auta. To se musí uznat. No ne všichni samozřejmě. Ale vzhledem k rozložení kast ve městě to bylo ještě dobrý. Libujou si hlavně v BMVácích a pak taky v jeepech. Za to v podzemí jezdí něco, co jezdilo v Praze před 40 lety a co už Češi odstavili. Předpokládám, že si to pak Maďaři převzali z nějaké sběrny starého železa, postavili to na své koleje do podzemí a teď to vydávají za metro. Někde jim však vagony nevybyli, takže jim tam místo metra jezdí tramvajka. No proč ne...

Maďaři mají svoji speciální ulici, ze které jsem byla naprosto unešená. Je to něco jako stodolní v Ostravě, akorát se tam nekalí ani nenadává sprostě, nejsou tam poblinkané rohy a počůrané sloupy veřejného osvětlení. U nich jsou v celé ulici jen výtvarné galerie a malé hospůdky irského typu. Prochází tud spousta lidí, na ulici tam hraje živě muzika a srší tam intelektuální cosi, stejně intenzivně jako na nádraží Nyugati srší smrad z těch bezdomálů.



Sobotní večer
V Maďarsku mají bezva hospody. Jmenujou se TRÓFEA a vyznačují se něčím, co u nás nikdy být nemůže, protož by vlasník takové hospody přišel brzy na buben.V Trofee jsou sice číšníci a číšnice, ale jídlo vám nedonesou. To je totiž všude kolem ve velkých kádích a nerezových nádobách a v miskách a v nádobách a koších. V Trofee si u číšníka objednáte pití (jakékoliv včetně šampaňského) a pak si obíháte všechno to jídlo v nádobách a jíte co hrdlo ráčí. To vše za 4000 forintu, tedy asi 400 korun.

No, vypadali jsme zřejmě lehce nenažraně. Když jsme číšnici potřetí žádali o nové příbory (protože ty předtím jsme vypotřebovali), asi už to nebylo moc normální. Člověk se v takové restauraci chová trochu jako zvířátko. První spořádaně, na talíř si klade drobné kusy zeleniny, lehké porce masa a přelívá si to vše decentně jemnou zálivkou. Pak je mu to jedno.Čím více se blížila zavíračka, tím více jsme žrali. Všechno. Ryby, palačinky s náplní, rukolu (to zelené), polníček (to ještě více zelené), sušená rajčata s parmazánem, rajčata a olivy, dortíky, tiramisu... no bylo toho moc. A paknás vyhodili... vůbec se jim nedivím.

Sobotní noc

Představte si Eyes wide shut. Tak tenhle film se klidně mohl točit v lázních Rudas, které v Budapešti jsou. Jsou staré, oprýskané, dýchá z nich historie, je tam vedro a spousta vody. Člověk by řekl, že když tam jdete o půlnoci, natrefí tam na (podobně) opilé lidi jako jste vy. Ale všichni (až právě na nás) byli úplně střízliví. V Rudas mají speciální paní, která otevírá skříňky. Klíček tam nedostanete. Prostě si musíte zapamatovat číslo, které dostanete, a když ho zapomebete, tak ta paní všechny ostatní skříňky pootevírá a pozavírá, dokud si nepoznáte vlastní fusekle nebo trenále.

V hlavním bazénu je nejvíce lidí, kupodivu se tam nedějí žádné velké orgie. Taková pohoda. Kolem dokola jsou menší bazény s různě horkou vodou a v jiných místnostech je pak i sauna a pára. Kdyby si kluci nevzali do PETky tu zelenou, možná by z toho měli stejný zážitek jako my:)

A kdyby si nevzali kluci tu zelenou, možná by se nemohlo stát, že jednoho z nich v noci sexuálně obtěžoval borec na hostelu. Chudák Ondra.... A já si říkala, proč se v noci ta vedlejší postel tak strašně třepe... Nutno podotknout (na Ondrovu obranu), že ten borec neuspěl... Pouze Ondru během několika hodin stále a intenzivně odkrýval, aby na něj "lépe" viděl... ehm.

Nedělní den

Ne že by se nám už nechtělo nic dělat, ale... no nechtělo. Po krátké přestávce jsme stejně nakonec skončili v hospůdce. Na tamní zahrádce jsme si dali polívku i nějaká ta pivka. A naučila jsem se říkat EKS - jakože děkuju.

Maďarsko vlastně není vůbec šedé, ušmudlané a nepřipomíná Vítkovice. Je tam docela hezky. A mají tam spoustu lidí, kteří někde pracujou, aniž by měli co na práci. Třeba jako pana revizora, který se s námi prošel celým metrem, aby nás navedl na správnou linku... Ten pán se hezky usmíval, tak jsem mu řekla, že máme super protekci. A on se usmál ještě víc než předtím a řekl: no protection, but corruption.

A pak jsme odjeli...

Velikonoční nadílka-cimbál, husle a kupa sněhu

Říká se, že člověk by neměl opakovat věci, které považuje za své chyby. Před rokem na penzionu Rabštejn jsem udělala pár takových chyb - opila jsem se do němoty, vůbec neoznámila svému tehdejšímu příteli, kde jsem, nevím, kde jsem spala a jak jsem se na ty schody dostala :))

Letos to bylo v lecčem podobné. Opila jsem se do němoty a ráno se probudila na zemi ve spacáku. Nutno podotknout, že to nebyl můj spacák, a že nebyl ani od nikoho, kdo tam přijel slavit. Nuže k věci.

Přijeli jsem o den později než všichni ostatní. Za Rýmařovem už se začaly hromadit nápadně velké kupy sněhu. Auto jsme nechali u motorestu Skřítek (pro Omíka Skřivánek:) a odtud se snažili vydat po modré až k penzionu. Marně. Metr a půl sněhu nebyl pro naše podzimní pohorky a rifle zcela ideální. Zvolili jsme alternativní stopu, která ale bohužel nebyla naše. Byla to běžecká stopa, kterou jsme jednotnou chůzí zlikvidovali. Potkali jsme prvého běžkaře, neřekl nic moc. Potkali jsme sněžný skútr, se kterým jsme se zprvu snažili hádat. Nepovedlo se. Nebyl to totiž obyčejný skútr. Byl to ten, který běžeckou stopu vytváří...

Nakonec jsme se vrátili zpět na asfaltku a došli na rozcestí na polní cestu. Potkali jsme zapadlého kolegu (měl zapadlé auto tedy...) a taky plné auto s řetězy, které mu vyjelo naproti.

Když jsme dorazili, bylo něco kolem 4 hodin odpoledne a pak jsme začali pít...

Někdy za dvě hodiny přijela cimbálovka. Byl to dar pro oslavence, na který se všichni moc těšili. Pak do místnosti vkročili čtyři borci (věkový rozptyl 18-25), v mikinách a s baťohama. Nikdo by neřekl, že tohle byla cimbálovka... ale byla a byla úžasná:).

No a pak jsme opět pili. Pan číšník si vzpomněl, že mu loni Hruďas vylil šampáňo na stěnu. A já si vzpomněla, že jsem kdysi měla hudební sluch a zkoušela hrát na cimbál.

A historie se opakuje i nadále - víc vám toho nenapíšu, protože si to nepamatuju.

Jen poslední věc: nedávejte si v motorestu Skřítek nikdy česnekovou polívku :)

Cimbálovku Jagár i všechny tančící a netančící osoby nejdete ve fotkách...

Vteřina

Minulý týden jsem šla domů z práce. Bylo pozdě, pršelo a těšila jsem se na horkou sprchu a postel. Přemýšlela jsem, jak se máš. Pak jsem potkala před domem borce. Měl na sobě upnutou kombinézu, čelenku a běžel. O půl deváté večer v děšti. Podívala jsem se na něj, naše oči se střetly. Usmál se a já taky. Byl mi moc sympatický. V hlavě jsem na vteřinu zapřemýšlela, jestli by stál za hřích. A v druhé vteřině mi došlo: přesně těmhle atletickým borcům jsme se společně vždycky smáli...

Hudební

Nikdy jsem nevěřila, že si člověk bezděčně zapamatuje neskutečné množství kravin (to, že jsou to kraviny, to nechápu. Nechápu, že si bezděčně nemůžu pamatovat třeba filozofii Kanta nebo polohu důležitých států světa). Je to tak. A jak jsem vypozorovala, každý má hlavu na úplně jiné bezděčné kraviny. S rostoucím věkem se tento záběr také lehce mění (pokud se vám za posledních pár let nezměnil, tak máte asi nějaký problém…).
Mou hlavní bezděčností je hudba. V hlavě si nosím tolik melodií, kolik jich od roku 1989 (kdy už jsem to začala trochu vnímat) stihli lidé v hudební branži (takto nazývám všechny ty zkrachovalé i nezkrachovalé zpěváky, zpěvačky a skupiny) vyprodukovat.

Začalo to, když mi byly ty čtyři až pět let. V televizi dávali o víkendu (bylo mi úplně jedno, jestli je víkend) šmouly a já si poprvé notovala s Hankou Zagorovou. Doma jsme měli černobílou televizi a super tranďák s názvem SUPER RADIO, který ladil všechny známé stanice. Už tehdy jsem naslouchala. Pak jsme domů pořídili videorekordér. U videorekordéru jsem strávila většinu svého volného času. Zprvu jsem ho mohla ovládat jen přímo na zařízení. Na ovladač jsem nesměla makat, abych něco neposrala. Se sestrou jsme si na videorekordér nahrávaly hity z pořadu ESO. To už se psal rok 1994 a na světe byla televize Nova. Na kazetě nám vyhrával 2Unlimited, 247 (Twenty Four Seven – nechápu, kdos i dá název kapely dvě stě čtyřicet sedm…) nebo DJ Bobo (nechápu, kdo si dá název Bobo…). Hudbu jsem tehdy měla spjatu s nedělním ránem a nahráváním. Bylo to fajn. Začalo se mi to všechno ukládat. Nejen na ty kazety, ale i do hlavy.

Když mi bylo sedmnáct, odjela jsem chlastat do nedalekého Nýdku. Hráli jsme tam podivnou hru. Televize už neměla jedničku, dvojku a novu. Ale taky kabelovku a s ní i hudební kanál s naprosto převratným dynamickým vývojem – MTV. Hra spočívala v tom, že jsme koukali na tu převratnou MTV a hádali interpreta a hudbu ještě dřív než to začalo hrát. Vím, zní to trochu divně. Dejme tomu se na obrazovce objevila bílá barva a já se přihlásila, že je to Shaggy a Angel (neposlouchám Shaggyho, to je ta bezděčná paměť:).
Hudba se mi spojila s chlastáním. A pařbama. V oblíbeném nočním podniku, kde jsme po setmění v pátek vyráželi, nám začali hrát na přání.

A pak přišly lásky a nezdary. Nevím proč, ale od první nešťastné lásky inklinuji k naprosto debilnímu zvyku. Zvolím si album a to si pouštím pořád dokola. To album samozřejmě přesně vystihuje mou situaci. Autor hudby i textů naprosto přesně ví, jak se cítím. Ba co víc, prožil vlastně totéž a jediný mi rozumí. V té chvíli je ON ten jediný, kdo na mě může mluvit/zpívat celý den. Končí to pak podivně. Zjistím (když mě to období přejde), že už si tu hudbu nikdy nepustím, protože bych si na to období vzpomněla. Takže se mi poličky plní alby, které už nikdy znovu nepřehraju. Hudbu si pojím s někým, hudbu si pojím s city a emocemi. A zabírá mi strašně místa v hlavě. Asi si seženu nějaký metal. Nebo co.

He broke your heart
He took your soul
You're hurt inside
Because there's a hole
You need some time
To be alone
Then you will find
What you always know

(tohle není metal… bohužel)

"Perný" víkend

Tenhle víkend byl perný. Nejen tím, že jsem vypila strašnou spoustu toho nejlepšího vína, ale i tím, že se celý odehrával ve vesničce na Pálavě, v Perné:) Vždycky jsem si myslela, že na vesnici se toho nedá vůbec moc co dělat. Došlo mi ale, že je to pěkná blbost. Víkend mezi srdečnou rodinou Verunky, s Ryzlinkem, Tramínem, s cimbálovkou a procházkama po venku, bylo přesně to, co jsem potřebovala. A já za to Verunce moc děkuju.

Nebudu to více rozepisovat, mrkněte na obrázky. Je mi totiž zrovna dost bídně. Dost bídně na to, abych se o to s vámi dělila...

P.S.: Poprvé jsem použila svůj nový foťák, tak doufám, že to nedopadlo úplně hrozně. Na tu fotku, co tady vidíte, jsem mimochodem fakt pyšná:)!

Na Hromnice o den více

Ne, že bych chtěla zprofanovat svůj svátek (ano, skutečně slavím společně s Hromnicema, ale pravdou je, že žádnou Hromnici neznám. A Nelu jen jednu). Hromnice slavily v sobotu a mě prostě přišlo, že tenhle víkend, potažmo začátek týdne, byl až moc dlouhý.

Rodiče mají pravdu. Vždycky. Opět jsem je neposlechla a nepřijela domů a dobře mi tak. Svátek jsem oslavila zvláštně. Nejprve nákupama a pak na Fed Cupu. Ještě před třemi roky bych se na tenis nikdy nešla dívat, teď na to mám ale zcela jiný pohled (někdy prostě za něco vděčíte bývalým partnerům:). Měla jsem lístky do prezidentské lože, což znamenalo, že se hezky obleču, učešu, upravím, budu si moct z blízka prohlídnout ministra Langera nebo pana Topolánka a pak si s nimi dám nějakou dobrou mňamku na rautu. Hezky jsem se oblékla, učesala i upravila. Na Langera jsem ovšem moc neviděla, Topolánek byl pro mě jen rozmázlý flek, kterého jsem si nejprve ani nevšimla, na rautu jsem zkusila tolik opěvované sushi, a málem se poblinkala. Mezi tuhle sortu lidí nepatřím. Mám ráda buřty na ohni, čučo a nedělní bábovku od maminky.

Od rána mi chodily smsky s přáníma a bylo to moc hezké. Jen pár lidí (zrovna těch, které máte nejraději) na mě zapomnělo, ale rozhodně jsem to nebrala tragicky, kdo by taky mohl tušit, že tak divné jméno má dokonce i své místo v kalendáři:) Má sestra mi volala asi půl hodinku před půlnocí (spala jsem), že se moc omlouvá, že zapomněla a chce mi to jako tím telefonátem kompenzovat. Jehehéé.

Vrátila se mi kamarádka z Afriky, po dvou letech. Zmizel nám z pokoje Robbie Williams (ne fyzicky samozřejmě), ozval se mi po dlouhé době někdo, od koho jsme žádné zprávy už nikdy nečekala.
Taky máme nový web deníku (však se klidně podívejte). Nejlepší na tom je, že máme nově u každého článku fotku redaktora. Jenže webmaster vzal fotky z našeho interního katalogu, kde nemáme tak úplně seriózní obrázky. Jak to dopadlo? Ehm... Pavel Mokrý měl u článku o tom, že borce přejel dvakrát vlak, fotku s rohama z párty v livinu. Já tam měla fotku v klobouku z pařby na Zlatniku. Fíla stál u pípy a čepoval škopek. A pak, že jsme seriozní deník:))

O víkendu jsem zjistila, že už pracuju na plný úvazek půl roku. Strašně to letí. Mějte se, jdu malovat...

Jako voda

Všichni mi nadávají, že jsem tady dva měsíce nic nepsala. Marně jim vysvětluju, že mi na psaní nezbývá žádný čas. Pravda, minulý týden jsem sice měla volno a týden jsem nemusela chodit do práce, nicméně jsem nezažila závratně zajímavé věci, které by se hodily na nějaký závratně zábavný post. Pokud bych měla zrekapitulovat svůj život za poslední dva měsíce vypadalo by to asi následovně:
- bylo mi hrozně
- bylo mi hezky
- oslavila jsem Silvestra na místě, kde jsem něměla být (ani původně, ani zpětně, když to zhodnotím)
- bylo mi hrozně
- zhrošila jsem se v práci a to tak důkladně (nedělám věci jen na půl, abyste věděli), že si toho všimli nejen editoři, ale taky já. Možná se to zdá divné, ale v důsledku toho, že to vím já, je to úplně na hovno. Nechci svou práci dělat na půl nebo blbě. Pokud by to mělo pokračovat, tak raději ať to nepokračuje
- bylo mi hrozně a fajn a učila jsem se na pitomou zkoušku o dorozumívání lidí, která nemá hlavu ani patu. Pokud se musíte učit o tom, že dorozumívání je ztělesněním paradigmatické osy světů slov, je něco v nepořádku. Tahle zkouška je v nepořádku
- můj dvanáctiletý pejsek je rozpáraný skrz na skrz a znova sešitý. Operace dopadla dobře, ale řeknu vám, že pár dní a pár nocí na zemi, když vedle toho drobka ležíte, vám dá strašně sil. Uvědomíte si, co je v životě podstatné. Došlo mi, že práce ani škola to není... bylo mi hrozně
- strávila jsem týden se svou rodinou, zpočátku mi bylo krásně, pak mi došlo, že už jsem jiná, a že to nejde vrátit. To stejné jsem cítila o Vánocích... Něco se změnilo. Ale mami, Zdenku, Helenko, mám vás strašně ráda.
- dneska jsem po dlouhé době v práci. Ráno jsem si dala onu podivnou zkoušku a teď odolávám nástrahám redakční služby

Není to nijak zajímavé, a proto jsem tady nepsala už dva měsíce. Myslím, že mám hledací období. Ne, že bych hledala sebe (to už mám nějaký ten pátek za sebou:), hledám nějaký smysl toho všeho. A nechci, aby tenhle post vyzněl smutně. Rozhodně není smutný. Teď je mi totiž moc hezky. Moc hezky na to, abych se o to s vámi dělila...

Mimochodem mrkněte na fotečky mám tam zase pár přírůstků:)