Všichni se mě pořád ptají, jak bylo ve Španělsku, kam jsme jela s Martičkou a Hančou. Odpovídám jim, že úžasně, ale asi to nestačí. Většinou mi totiž odvětí: a proč ještě nemáš nic na blogu? Hm. Nemám, bylo mi krásně a nechce se mi psát. Jenže ono to nestačí, ptají se znovu. Tak pro ty ptavce zde přináším záznam z jednoho dne (možná trochu nudný, protože je to první den, každopádně autentické dojmy to jsou). Abyste všichni věřili, že to byla zábava:))
Nedělě:
9:00 Je horko, sedím v Tuřanech před letištěm a mám na sobě tlustý svetr (aby mi nebyla zima). Na zádech krosnu velkou jako kráva. Rozhodně se necítím na to že bych za chvíli měla odletět někam do teplejších krajů nebo snad na dovču. Nicméně vyčkávám:) Když má člověk na zádech krosnu, obvykle se chystá na vandr, na hory nebo někam pod stan. Já vlastně ještě nevěděla, kam se chystám. Věděla jsem, že vystoupím v Gironě na letišti z letadla. Kde budu spát? hm.. to se uvidí.
15:00 Už nesedím v Tuřanech, ale v Emporiabrava. Vesnici u moře, kde stojí jeden z posledních francouzských pokusů o funkcionalistický a ryze praktický architektonický styl (mimochodem ten barák vypadá opravdu strašně). Dovezli nás tady dva mladíci zhulení na prach (zhulený řidič se nejlépe pozná tak, že neuroticky klepe ukazováčkem na kolo volantu a u toho nervozně přepíná rozhlasové stanice, přičemž nakonec skončí u té, u které začal).
16:00 Dala jsem si pivo a převlíkla se. Ti zhulenci začínají být moc sympatičtí lidé.
17.00 Vydali jsme se na náš první výlet. Kluci (už jim neříkám zhulenci) nás vyvezli někam daleko na vysoký kopec, odkud jsme měli báječný výhled. Přemýšlím, že bych si taky dala špeka. Jenže nemůžu, můj žaludek, slinivka a dvanáctník (říkám jim povedené trio) by to asi neuvítali tak jako já.
19.00 Hrozně moc pijeme (už seru na nějaké trio. Ať jdou ti tři kokoti do prdele). začínám mí ten typický dovolenkový pocit a těším se na moříčko. Nepřemýšlím, jestli jsem včas odevzdala plán nebo jestli májm přečtené noviny. Je mi to srdečně jedno a z toho mám snad větší radost než z toho, že jsem tisice kilometru daleko. Zřejmě to souvisí.
1:30 Nevíme, kde přesně budeme spát. Tento byt (mimochodem docela hezký byt) slouží momentálně více lidem, než jsou místnosti schopny pojmout. Občas někdo zazvoní, občas přijde občas odejde. Ale pořád je nás hodně. Nakonec ulehám na zem, na části rozložené sedačky. Každopádně ty kousky do sebe moc nezapadají, což způsobuje, že mám zadek přilepená k podlaze a trup vysoko na matraci. Holky spí spolu, blbý:)
