Jak je Pisa křivá?

O tom můžete hlasovat v anketě:)

První vlaštovka, co má 235 stran

Pokud si někdo myslel, že jsem (podle toho titulku), napsala svůj román, tak se spletl. Pravdou je, že svůj první román jsem už napsala, a že (s odstupem času) o něm mohu s ledovým klidem prohlásit, že stojí za houby.

Mou první vlaštovkou jsem nazvala své nové snažení. Rozhodla jsem se (na ukázku mého neskonale kulturního a vůbec obecně hodnotného života), že si začnu kupovat knihy, a budovat si vlastní (podotýkám vlastní!) knihovnu. Jak už to tak bývá, někdy se musí začít s tím prvním kouskem, který má prakticky příšerně nevýhodnou pozici, protože a) je první a každý kdo je první to má na nic. Znamená to totiž, že se nejdříve opotřebí a nejdříve půjde "do kytek". Navíc první kus už předem ví, že nebude nikdy ten jediný ani poslední. b) nikdy o něm nebudete mluvit, jako o té skvělé knize bla bla bla od bla bla bla, nýbrž o něm budete vždycky mluvit jako o tom prvním kousku ve vaší knihovně. c) bude mít vždycky ten sentimentální nádech, za který ho budete časem nenávidět.

Můj první knižní kousek je dílo mistra Nicka Hornbyho, autora, který je ve svých knihách spíše příšerně oplzlý než prozaicky rozvášněný. Je spíš stručný a výstižný než rozvleklý a poutavý, ale já jsem tomu stylu přišla na chuť. Nick Hornby mne natolik uchvátil, že jsem se rozhodla si ho pořídit alespoň do police (když už ho nemůžu mít u sklenky vína na gauči). Nick Hornby mne natolik uchvátil, že jsem se rozhodla zapomenout na všechny slušně vychované, kultivované (a s vytříbeným vkusem) Otčenášky, Čapky, Tolstoje a Bachy. Potřebuju číst v každé větě sprosté slovo, potřebuju číst do prdele, sračky, hajzl, posral, šukat. Potřebuju ty vulgarismy nasávat, abych je pak zbytečně nemusela vypouštět. A ono to funguje.
Po tomhle svém objevu se domnívám, že všichni, kdo čtou světové klasiky, romanopisce a filozofy, jsou sprostí jako kanál. Já ne, čtu Hornbyho, který je sprostý jako kanál za mně.

Mia bella brutta Italia

Ten kdo neumí Italsky, ať si titulek přeloží podle svého gusta (věřím, že budou překlady značně rozmanité:). Nevím, jestli se mám vůbec pouštět do vyprávění toho, co se stalo uplynulých devět dní. Jednak proto, že mi blbě slouží paměť a nechci vás mystifikovat, jednak také proto, že z naší bandy nejsem jediný blogger, a tudíž je již všechno jednou sepsáno (viď Ondro?:). To by sice nebyl až tak zásadní problém, ovšem problémem se to stáva v okamžiku, kdy s tím člověkem, který věrně popsal vaše společné zážitky dřív než vy, veskrze souhlasíte. Nicméně se pokusím odlišit, pokud to bude moc stejné, tak vymažu odkaz na Ondrovy stránky ze svých linků, a tím to vlastně vyřeším raz dva:)).

Zásadních věcí bylo hned několik. Tou nejdůležitější určitě fakt, že vlastně nešlo o dovolenou. Ta je totiž podle definice dlouhodobá doba odpočinku poskytovaná zaměstnancům k regeneraci jejich pracovní síly. Nebyl to odpočinek, nestihla jsem zregenerovat svou pracovní sílu a rozhodně nešlo o dlouhodobý časový úsek. Vstávala jsem dřív než do práce, půl dne strávila v autě a zbytek na nohou někde ve městech, které většinou byly něčím unikátní. Večer se nepilo, nekalilo ani nezpívalo, ba co víc, spát se chodilo se slepicema. A ba co hůř, nikomu to nevadilo, nikdo se před usnutím nepřevaloval, nikdo nemusel počítat ovečky, protože každý vytuhl během pěti minut. Čím déle jsme v Itálii setrvávali, tím hůř se vstávalo a tím lépe usínalo.

Na druhou stranu si mohu odškrtnout jednu evropskou zemi, kterou už ani vlastně nemusím navštívit. Viděli jsme toho za 9 dní tolik, že se sama divím, jak se to dá stihnout:

Základní tábor 1. (Lignano)

Sem jsme se doštrachali po dlouhé cestě přímo z Čech. V malém městečku se tu zvedl počet obyvatel asi tak sto krát. Za všechno mohl přihlouplý italský svátek Nanebevzetí Panny Marie, který mne v Itálii přivedl k šílenství už jednou, před třemi lety. Už tehdy jsem věděla, že v období od 10. do 15. srpna sem nikdy nepojedu. Ejhle, jela jsem. A bylo to horší. V kempu, kde podle mne neexistovalo žádné volné místo, nám řekli, ať si nějaké najdeme. Našli jsme, spali jsme mezi auty a dalšími stany a jejich šňůrami na prádlo, a na cestě. Všichni se na nás otráveně koukali, aniž by si na chvíli připustili, že my za těch pár centimetrů čtverečních platíme stejné peníze jako oni za své velké prostory. V Lignanu jsme strávili jeden krásný válecí den u moře, které bylo spíš kalné než čiré, ale mělo výborné regenerační účinky.

Úterý patřilo Benátkám. Už jak jsme se k městu mostů a kanálů blížili, měla jsem divný pocit v žaludku (takový očekávací). Mé radostné očekávání přehlušilo mírně parkování, jelikož do Benátek auta nesmí, tudíž si z toho místní parkovičáci dělají super bussiness. Platili jsme 20 Euro za auto... Musím přiznat, že Benátky jsou nádherné. Nesmrdí, těch holubů je hodně jen na Náměstí Svatého Marca a jsou kouzelnější než na pohledech a v televizi (což je co říct!). Kdyby najednou zmizeli z Benátek všichni lidi a ten zbytek holubů, nemělo by to chybu.

Základní tábor 2. (Rimini)

Představte si Love parade bez lesbiček. Takhle vypadalo centrum Rimini. Nagelovaní hoši v růžových tílkách, kteří se vzájemně poplácávají po zadku a hladí se na krku. Chtělo se mi blít. Musela jsem to neustále komentovat (čímž jsem lezla všem mým blízkým na nervy. Což v důsledku ani tak nevadilo, neboť při středě jsme si vzájemně lezli na nervy už všichni). Rimini je město velké jako Ostrava, kde je přes 150 uzavřených pláží a jedna volná, pro normální lidi, jako my. Je tam taky jen jedna hlavní cesta, která ovšem neslouží jen autům, ale také lidem, vozítkám, kolům, motorkám, mopedům, kočárkům a autobusům. Po této cestě se přijíždělo k našemu campu. Jeli jsme asi 5km/h a zjistili, že v campu je plno. Nakonec se nad námi slitovali a přidělili nám pitch (plochu pro stan). Bylo to po Lignanu tolik místa, že jsme celí zmatenínevěděli, jak se rozestavět a tu plochu zaplnit. Středu i čtvrtek jsme strávili na pláži. Středeční noc totiž patřila clubu Chic, kde pracuje jedna Vláďova kamarádka Linda. Linda měla krátkou minisukni a vysoké podpatky a dávala klukům pivo zadarmo (ušetřili za každé 5Euro). Bylo jasné, že se nepůjde brzy spát a že se ani nebude brzy vstávat. Já a Lenka jsme se na kalbu také těšili, ale prostory clubu Chic, které spíš připomínaly bordel než taneční club, nás příliš nenadchly. Šly jsme spát brzy a brzy jsme vstávaly, abychom mohly brzy k moři. Bez ostatních.

Čtvrteční večer, kdy už většina vystřízlivěla, patřil San Marinu. Státečku, které ačkoliv bylo jen kousek od Riminni, a ve kterém žila spousta Italů, vůbec nebylo italské (zaplať pánbůh). Bylo to klidné místo, s kamennmi uličkami, kamenným hradem, vstřícnými lidmi, prodavači, kteří uměli česky, hezkýma chlapama, kteří nevypadali jako buzny a krásnou přírodou. Možná to bylo nejhezčí místo, kde jsme byli. Tedy pro mne.

V pátek jsem překonala sama sebe. Ve všech směrech. Vyrazili jsme do Mirabilandie. Místa, kde většinu času letíte hlavou dolů, padáte do vody, z kopce, zvedá se vám žaludek, točí se vám hlava, puká vám srdce, adrenalinu máte tolik, že byste ho mohli rozdávat. A za to všichni návštěvníci platí 25 Euro. Za to, že tu klidně můžou umřít! Bylo to pod mé chápání, ale pak mi to došlo. Musíte to zkusit na vlastní kůži a pochopíte, že adrenalin je prostě droga. Před prvním sešupem po jedné z extrémních atrakcí nazvané Columbia a Discovery (už jen ty názvy ve mě vyvolávaly otřesné pocity), jsem chtěla utéct. Svíral se mi žaudek i hrdlo, koukala jsem na varovnou ceduli, že to není pro slabé povahy, na kluka předemnou, který po absolvování jízdy vypadal, že omdlí. Když jsem se zabořila do sedačky a přikurtovali mne k ní, uviděla jsem další ceduli. Stálo na ní, že musímm mít hlavu rovně, jinak mi bude na temeno hlavy tlačit 3G a omdlím. Tradáááá. Přežila jsem to:) Neomdlela jsem ani se nepoblila a dokonce zvládla i největší atrakci KATUN. Nechali jsme se fotit přímo za jízdy, takže se pak těště na obrázky:)

Základní tábor 3. (spaní u hřbitova v San Gimignanu)

Tady vlastně nelze mluvit ani o základním táboře, neboť jsme zde dorazili až později večer, když jsme všechna místa objeli. Cesta do Toskánska byla krásná. Toskánsko celé je vůbec krásné, plné vysokých ostrých stromů, vinic, kamnných domů a kopců. Po cestě do poetického San Gimignana jsme zastavili v kmenném měste jen se dvěma ulicemi - v Monteriggioni. Italové od gelu zmizeli, masoví turisté obtěžkáni slunečníky a poduškami taky. Starousedlici vypadali vstřícně a mezi turisty jste našli hlavně Francouze a Angličany.

Z Monteriggioni jsme původně plánovali dojet do campu. Pán na recepci byl ale taj protivný (a naše ponorka se začala stále častěji vynořovat na povrch), že jsme se při vyřizování ubytování všichni dohádali. Nakonec jsme předstírali s batohy na zádech, že si jdeme obhlídnout místo na spaní. V batohu jsme měli každý ručník a mýdlo. byo rozhodnuto, že s ebude spát venku, ale chtěli jsme si dát sprchu. Rozhořčený recepční za námi přijel na motorce a vyhnal nás z campu. jsme Tchechishe Sweine. haháááá.

Na večer jsme se vydali do blízkého San Gimgniana, podle kterého Američani vytvořili Manhatan. V tomto městěčku kdysi bývalo na 70 kamených čvercových věží, které měla každá větší rodina. Prý to fungovalo proti pouličním šarvátkám (asi začneme stavět:). Dnes jich tam je sice jen 14, ale to místo má pořád svou atmosféru. Každopádně, tady už dvojčata stojí několi stovek let:))

Večeři jsme si dali na vyhlídce a kameném zábradlí. Popíjeli jsme pivo a vodu a pojídali pizzu, která je v celé Itálii tím nejlevnějším pokrmem (tolik pizzy, kolik jsme jí sežrala za poslední týden, jsem neměla za poslední dva roky). Noc byla zajímavá. Kluci si vyhlédli místo přímo naproti podařeného campu, u hřbitova. Hřbitov to byl malinký, s několika hroby, s márnicí a jakousi další minibudovou. Musím říct, že mi nědělalo moc dobře, že tu budeme spát pod širákem. A taky mi nedělala dobře představa, že když nás někdo chytí, může nám nasolit pokutu 100 Euro. V noci jsme se každou chvíli vždycky vzbudili. Bylo vtipné pozorovat, že vlastně nikdo pořádně nespí. Ráno na nás padla rosa (ovšem trochu jiná rosa než u nás v ČR. Tady to spíš vypadalo, jakoby na nás někdo vylil kýbl vody). Výhled se svítáním byl nádherný. Ostřílený Ondra dokonce našel v přívodu elektřiny klíč do toho hřbitova. Tekla tam voda, tak jsme si na hřbitově ráno všichni umyli chrup:).

Základní tábor 4. (běkde mezi Florencií a Pisou)
Ráno po hřbitovní noci jsme dorazili do Florencie. Města, na které jsem se těšila skoro stejně jako na Benátky, ale které mne neuchvátilo. Ve Florencii je jeden Dóm (je jich tam víc, ale ten jeden je největší a kvůli němu tam všichni jezdí), a zahrady. Jsou tam sochy slavných lidí, kteří ve Florencii žili (třeba Americo Vespuci, Niccholo Machiavelli, Leonardo da Vinci a další). taky je tam kopie slavného Davida s pindíkem, ze kterého dělají všichni hrozně přehnanou podívanou a bussiness (myslím z toho pindíka, ne z Davida. Můžete si koupit pindíka na pohledu, trenky s pindíkem, hrnek, který bude mít místo ucha pindíka). Možná mne Florencie tolik neuchvátila i rpoto, že už jsme byli opravdu unavení. Při té únavě jsem zjistila, že naše společná ponorka už úplně kompletně vyplavala na povrch a že tam bude viset až do našeho odjezdu. Hádali jsme se, vyjížděli na sebe z naprosto banálních a nepochopitelných důvodů. Říkala jsem si, že trávot takhle čas s úplně neznámými lidmi, asi bychom se povraždili. Taky mi došlo, že v krizových situacích nejlépe poznáte člověka...

Noc jsme tedy strávili někde mezi Florencií a Pisou, abychom to ráno do Pisy neměli daleko. Bohužel poslední noc si počasí asi řeklo, že jsme měli celou dobu až moc hezky a pěkně nám to osolilo. Začalo lít. Ti, co spali pod širákem stavěli pod mohutnými kapkami stan, my ve stanu jsme se tlačili k sobě, aby nám neprotekla podlážka a stěny. Ráno bylo všechno mokré... To, co nesmrdělo zatuchlinou z cesty, teď smrdělo zatuchlinou z deště.

Odjeli jsme do Pisy a přeháňky nás vytrvale doprovázely. Pisa ale stála zato, i když u ní pršelo. něco tak křivého jsem v životě neviděla a absolutně nedokážu pochopit, jaktože ten barák ještě stojí. 4,5 metrů šejdrem se totiž vážně pozná:) Nahoru jsme se ale nedostali, krom toho, že z avstup chtěli 15 Euro, volná prohlídka byla až o nějkaých 5 hodin později...

Z Pisy jsme měli dojet až k Lagu di (něco), ale počasí nás prostě chtělo vyhostit z republiky, tak jsme se rozhodli, že mu nebudeme stát v cestě a z Dolomit jsme pokračovali rovnou domů. Myslím, že většina z nás byla ráda. Chtěli jsme domů, chtěli jsme si přestat všímat jeden druhého, chtěli jsme přestat za vším hledat problém, chtěli jsme být chvíli sami, užívat si klidu, dělat to, co chceme jen my a nemuset se nikomu podřizovat. Chtěli jsme se přestat bát něco říct, zase si jen užívat a vidět se, až na to budeme mít náladu. A Ondra to vystihl dobře, už teď je mi smutno po všech, a těším se na pátek.... Jen bych teď potřebovala odjet na tu dovolenou:)

Smutek, který neutek

Tři dny, tři odchody, jeden vyhazov a tři noci přemýšlení. Tolik stačilo k tomu, aby se mi zase trochu pobořily mé slavné iluze o světě (Ještě mi někdy někdo bude říkat, že jsem na svých dvaadvacet let až moc velký realista!). Připomněla se mi díky tomuto podívnému týdnu spousta okamžiků v životě, které byly v té chvíli stejně zdrcující, jako ty dnešní.

• ...třeba když jsem poprvé v sedmi letech zjistila, že Ježíšek neexistuje, a že se zvonečkem (který byl důmyslně schován pod mou pletenou červenou čepicí v předsíni) zvoní moje starší sestra


• ...další zklamání přišlo v den, kdy mi poprvé došlo, že nebudu nikdy umět čůrat ve stoje jako to dělají kluci


• ...když mi přestalo vadit čůrání, bylo mi smutno z toho, že i když si postavím v lese bunkr o jakýkoliv strom, vždycky jednou zčervivý a zlý pán dřevorubec ho setne i s mým smrkovým obydlím


• ...někdy kolem třinácti let věku jsem u stolu s plastelínou, se kterou jsme s klukama tvořili města a obchody, zjistila, že už mě nebaví si hrát. Bylo to asi ještě horší než ta iluze s Ježíškem


• ...hrozné bylo, když mě poprvé podvedl chlap, myslela jsem, že je láska hnusná


• ...a taky, když mě v osmnácti nevzali na práva, myslela jsem, že je svět nespravedlivý


• ...nejvíce mi bylo úzko, když jsme s bandou poprvé vynechali tradiční páteční NORU. Došlo mi, že už se nemůžeme vídat tak často, jak bychom chtěli. A bylo mi hůř, než když mě poprvé podvedl chlap


• ...bylo mi těžko, když jsem zjistila, že poprvé opravdu miluju, a stejně dobře umím i nenávidět


• ...bezmoc mne přepadla před pár lety, když jsem si uvědomila, že zdraví je vážně to nejcennější, že mí rodiče nejsou nejmladší, a že tu klidně zítra nemusí být


• ...no a o iluze jsem přišla i dneska, když jsem zjistila, že i bezvadná práce, skvělý kolektiv v ní a příjemné pracovní prostředí nejsou neotřesitelné atributy. Že i tady se to obrátí a pak je hůř, svírá se vám žaludek a nemůžete spát

Ne, nechystám se skočit z mostu:) Vzhledem k tomu, že jsem dnes absolvovala rozhovor s primářem psychiatrické léčebny o sebevražedných sklonech, asi by mu to v důsledku neudělalo moc dobré jméno...

Tohle píšu ve vlaku. Mám chuť vystoupit v poli, ukrást tam jednu kukuřici a uvařit si ji na chatě na plynové bombě. Tak jako dřív. Čekat na ni dvě hodiny než bude úplně měkká, a přitom ty dvě hodiny vůbec nevnímat. Chtěla bych věřit na ježíška, umět čůrat ve stoje, stavět bunkry, hrát si, beztrestně milovat i nenávidět, ctít své přátelé, umět oddalovat zlo a smutek a špatné nálady. Neumím to.

A jestli chcete vidět jak vypadá opravdu degenerativní chování novináře, mrkněte na úvod...hehe..tak takhle začínají všechny mé články, které nevím jak začít:)))

Ilustrace: Dívka u vody/ © Roman Otruba