První vlaštovka, co má 235 stran

Pokud si někdo myslel, že jsem (podle toho titulku), napsala svůj román, tak se spletl. Pravdou je, že svůj první román jsem už napsala, a že (s odstupem času) o něm mohu s ledovým klidem prohlásit, že stojí za houby.

Mou první vlaštovkou jsem nazvala své nové snažení. Rozhodla jsem se (na ukázku mého neskonale kulturního a vůbec obecně hodnotného života), že si začnu kupovat knihy, a budovat si vlastní (podotýkám vlastní!) knihovnu. Jak už to tak bývá, někdy se musí začít s tím prvním kouskem, který má prakticky příšerně nevýhodnou pozici, protože a) je první a každý kdo je první to má na nic. Znamená to totiž, že se nejdříve opotřebí a nejdříve půjde "do kytek". Navíc první kus už předem ví, že nebude nikdy ten jediný ani poslední. b) nikdy o něm nebudete mluvit, jako o té skvělé knize bla bla bla od bla bla bla, nýbrž o něm budete vždycky mluvit jako o tom prvním kousku ve vaší knihovně. c) bude mít vždycky ten sentimentální nádech, za který ho budete časem nenávidět.

Můj první knižní kousek je dílo mistra Nicka Hornbyho, autora, který je ve svých knihách spíše příšerně oplzlý než prozaicky rozvášněný. Je spíš stručný a výstižný než rozvleklý a poutavý, ale já jsem tomu stylu přišla na chuť. Nick Hornby mne natolik uchvátil, že jsem se rozhodla si ho pořídit alespoň do police (když už ho nemůžu mít u sklenky vína na gauči). Nick Hornby mne natolik uchvátil, že jsem se rozhodla zapomenout na všechny slušně vychované, kultivované (a s vytříbeným vkusem) Otčenášky, Čapky, Tolstoje a Bachy. Potřebuju číst v každé větě sprosté slovo, potřebuju číst do prdele, sračky, hajzl, posral, šukat. Potřebuju ty vulgarismy nasávat, abych je pak zbytečně nemusela vypouštět. A ono to funguje.
Po tomhle svém objevu se domnívám, že všichni, kdo čtou světové klasiky, romanopisce a filozofy, jsou sprostí jako kanál. Já ne, čtu Hornbyho, který je sprostý jako kanál za mně.