Dnešek začal prapodivně bláznivě už v noci, kdy mi volal můj milý kamarád Jára Kára, který asi něco nutně potřeboval (alespoň tak usuzuju, vzhledem k tomu, že nechal mého Pana Modrého vibrovat na stole dobrých třicet vteřin). Erik sebou nervózně házel na posteli, já jsem nadávala nahlas a budík ukazova nekompromisních 2:23. Super čas na debatu. Načež jsem to svému rozmilému příteli Járovi típla a pro jistotu jsem si vypla telefon. Ve 2:23 jsem ale ještě netušila, že se za okny domu v Těrlicku rozvíjí naprosto neočekávaná událost: totiž sníh.
Ráno jsem pohledem z okna úplně zkoprněla, fakt bylo všude úplně bílo a ješt
ě ty sračky padaly i z nebe. A to máme zítra jaro, ehm…
Všechno bylo naruby, venku byla Sibiř a Kit měl obuté letní gumy takže jsem jela s panem Valeriánem, který mi řekl, že sníh není nic neobvyklého, protože ON to už včera večer cítil v nose. Já se zatím rozčilovala nad tím, jak budu muset ve vysokých skříních hledat schované zimní boty…
Že Česká republika nemůže v normální dny fungovat normálně jsem zjistila svým příjezdem na nádraží. Odjezd do Brna jsem si naplánovala jako vždck úplně n poslední chvíli. Z rodičovstva jsme stihla akorát vytřískat peníze, za což ode mne dostali pusu. Když jsem dojela na nádraží, chvíli jsme postávala pod tabulí (takovou tou, co tam má napsané odjezdy a zpoždění a tak), a pak se vydala na nástupiště. To, že už vím, odkud to jezdí je celkem jasné, po těch třech letech, takže jsem se nekoukala ani na tu tabuli a když se nad tím teď zamýšlím, ani nevím proč jsem pod ní stála.
Jenže vlak nikde, nápisy o tom, že dojede nikde, dva stařečkové mě ubezpečili, že z „mého“ nástupiště to jede ako
rát tak do Studénky. Vrátila jsem se na informace a chtěla křičet, že „můj“ vlak jede už za dvě minuty a já díky děsivému systému Českých drah nevím odkud! Plácala jsem něco o pravidelností spojů do Brna a o nespolehlivosti drah, jenže ouha (jistě, zase jsem z toho vyšla jako debil). Nepříjemná paní za přepážkou mi řeka, že vlak nejede, že jsem se špatně podívala a že asi jezdím v jiné dny (bylo to totéž, jakoby mi řekla, že jsem blbá, neumím používat internet, hlavu ani nádražní cedule). Zuřila jsem a pěnila a taky doufala, že když budu křičet ještě chvíli, tak se ta paní zvedne a přistaví mi ten vlak osobně.
Nestalo se, další hodinu jsem strávila na studených sedačkách, s Leničkou na drátě, vedle smradlavého bezdomovce.
Když jsem nastoupila do toho regulérního spoje, oblilo mě horko. Vlastně to nebylo horko, ale parádní vedro. Slečna v kupé podivně rudla a sípala a á si k ní přisedla, abychom sípaly a rudly spolu. Nechaly jsme otevřené okno a hltaly kapánek paradoxně pohled na zasněženou krajinu. Kdyby fungovalo ovládaní topení, asi by to nebylo ono. A kdyby se nenašel někdo, komu to otevřené okno vadí, taky by nebylo něco v pořádku… (ale o paní, co ji sněžilo na hlavu a chtěla to okno zavřít až jindy).
Je konec března, zítra jaro, venku bílo a já už dvacet minut čekám v Přerově na jakýsi přípoj.
Z přípoje samozřejmě do našeho vlaku nikdo nenastoupil…
Snad už pojedem a já si dám večer s Olinkou Sangriu.
P.S.: Sangria byla nakonec taky bláznivá. Olinka ji svařila, takže jsme vlastně pily svařák s horkým kompotem. Ale bylo to dobrý:)
Ráno jsem pohledem z okna úplně zkoprněla, fakt bylo všude úplně bílo a ješt
ě ty sračky padaly i z nebe. A to máme zítra jaro, ehm…Všechno bylo naruby, venku byla Sibiř a Kit měl obuté letní gumy takže jsem jela s panem Valeriánem, který mi řekl, že sníh není nic neobvyklého, protože ON to už včera večer cítil v nose. Já se zatím rozčilovala nad tím, jak budu muset ve vysokých skříních hledat schované zimní boty…
Že Česká republika nemůže v normální dny fungovat normálně jsem zjistila svým příjezdem na nádraží. Odjezd do Brna jsem si naplánovala jako vždck úplně n poslední chvíli. Z rodičovstva jsme stihla akorát vytřískat peníze, za což ode mne dostali pusu. Když jsem dojela na nádraží, chvíli jsme postávala pod tabulí (takovou tou, co tam má napsané odjezdy a zpoždění a tak), a pak se vydala na nástupiště. To, že už vím, odkud to jezdí je celkem jasné, po těch třech letech, takže jsem se nekoukala ani na tu tabuli a když se nad tím teď zamýšlím, ani nevím proč jsem pod ní stála.
Jenže vlak nikde, nápisy o tom, že dojede nikde, dva stařečkové mě ubezpečili, že z „mého“ nástupiště to jede ako
rát tak do Studénky. Vrátila jsem se na informace a chtěla křičet, že „můj“ vlak jede už za dvě minuty a já díky děsivému systému Českých drah nevím odkud! Plácala jsem něco o pravidelností spojů do Brna a o nespolehlivosti drah, jenže ouha (jistě, zase jsem z toho vyšla jako debil). Nepříjemná paní za přepážkou mi řeka, že vlak nejede, že jsem se špatně podívala a že asi jezdím v jiné dny (bylo to totéž, jakoby mi řekla, že jsem blbá, neumím používat internet, hlavu ani nádražní cedule). Zuřila jsem a pěnila a taky doufala, že když budu křičet ještě chvíli, tak se ta paní zvedne a přistaví mi ten vlak osobně.Nestalo se, další hodinu jsem strávila na studených sedačkách, s Leničkou na drátě, vedle smradlavého bezdomovce.
Když jsem nastoupila do toho regulérního spoje, oblilo mě horko. Vlastně to nebylo horko, ale parádní vedro. Slečna v kupé podivně rudla a sípala a á si k ní přisedla, abychom sípaly a rudly spolu. Nechaly jsme otevřené okno a hltaly kapánek paradoxně pohled na zasněženou krajinu. Kdyby fungovalo ovládaní topení, asi by to nebylo ono. A kdyby se nenašel někdo, komu to otevřené okno vadí, taky by nebylo něco v pořádku… (ale o paní, co ji sněžilo na hlavu a chtěla to okno zavřít až jindy).
Je konec března, zítra jaro, venku bílo a já už dvacet minut čekám v Přerově na jakýsi přípoj.
Z přípoje samozřejmě do našeho vlaku nikdo nenastoupil…
Snad už pojedem a já si dám večer s Olinkou Sangriu.
P.S.: Sangria byla nakonec taky bláznivá. Olinka ji svařila, takže jsme vlastně pily svařák s horkým kompotem. Ale bylo to dobrý:)
