L.D., P.D., E.V., O.A., H.L., P.Č., J.U., O.H., B.K., H.M., M.K., Š.D. a jáááááááá (N.M.)
Jak vypadá správný ples, se správnými lidmi, správným tancem a správným drinkem v ruce? Asi úplně jinak než ten náš ples… Vezmu to teď odporně ekonomicky a suše kalk
ulačně.
Na začátku jsem musela někde splašit dvě kila na vstup (ehm, někde – kupodivu jsem je našla na svém kontě), vstup ve kterém má člověk započteny veškeré komfortní služby – za zelenou vstupenku na skoro průklepovém papíře (loni byly z tvrdého kartonu se zlatavými nápisy hergot) můžu snad úplně všechno – chodit po chodbě, šlapat po červeném koberci, zajít si na záchod kolikrát budu chtít (ale ne na ten potřísněný krví:) nebo si sednout ke stolu.
No, nechám té ironie, náš ples je zkrátka srdeční záležitostí všech jeho účastníků – za vstupné se nenajíte, nenapijete, dokonce si ani nevytáhnete z tomboly uzené koleno nebo sekačku na trávu. Ale zase vidíte lidi, které jste dlouho neviděli, vidíte i ty, které jste vidět nechtěli nebo ty, na které jste už v
tom časovém presu úplně zapomněli.
Další výlohy (jak by řekla moje maminka) byly zase za ten chlast. A protože chlast mi přece nebude nikdo sponzorovat (to taky řekla moje maminka), musela jsem si na něj odložit další finance. Nehledě na to, že výběr byl asi po hodině plesování celkem ubohý, pili jsme svěží bílé víno (po kterém jsme nebyli vůbec svěží) a k němu pekelně drahou mattoniho vodu. Mimochodem tuto vodu jsem pořídila po velmi silné ekonomické úvaze, kdy mi pan číšník (byl to číšník?) nabídl buďto malou vodu (0,33l) za dvě pětky nebo velkou (1,5l) za čtyři. Vzpomněla jsem si na hodiny matematiky a pana profesora Holušu a vzala jsem velkou. Možná by na mě byl teoreticky i pyšný, ale prakticky nebyl, protože tam nebyl (tak tohle byla věta debil).
S Leničkou jsme nejprve popíjely víno bez vody (koupila jsem ji hlavně pro tu výhodu ceny), no a přidala se k nám i má sestra, kterou někteří mí přátelé neznali. Tento drobný fakt hned na počátku večera mé sestře zpříjemnil náladu (a značně zvedl sebevědomí) a některým (mě) náladu naopak zkazil. Představovala jsem ji totiž slečně Černé, která se zcela s nevinným pohledem a půvabným úsměvem dotázala, která z nás je starší… Já vím, nezní to moc hrozivě, ale já jsem o sedm let mladší sakra. Vypadám mladší, chovám se mladě, jsem sakra pořád ještě mladá kost… Říkala jsem si, že každý musí poznat, že moje sestra na školním plese je jasná učitelka, která svou přítomností dostála své profesi. Nicméně se tak nesta
lo a ona z toho vyšla jako maturant, odsedla si od svých kolegů, svých bývalých profesorů, mých bývalých profesorů (je to na dlouho) a seděla u stolu s náma. Dokonce řádila více než my všichni dohromady, a taky pila. Sedělo se ji špatně, protože měla na zadku parádní modřinu, která hrála všemi barvami barevného spektra – spadla na plese na schodech, ale nebyl to tenhle ples… ježiš, teď to vypadá, že moje krev navštěvuje pořád nějaké plesy, distancuje se od starších lidí, padá na zadky a nechává si dělat modřiny… a ještě k tomu všemu vypadá na osmnáct.
Náš ples je prostě náš. Je jiný než všechny ostatní protože se na něm tančí waltz a polka jen první půlhodinu. Pak nastoupí „nejlepší mág ostravské hudby“ Aleš Bruna, sedne si na pódiu za pultík a pouští nám samé skvělé pecky. Svorně pak hopsáme v róbách a střevíčkách na hudbu z Madagaskaru, na Michala Davida a Mambo no.5. O půlnoci na baru docházejí postupně všechny láhve s alkoholem (nevím, že za ty roky ještě cateringová firma nepřišla na to, že náš gympl prostě pije více než jiné), což způsobuje podivné mixování všech zbytků, které jsou k dostání (jak mám pak poslouchat rodiče, kteří mi neustále připomínají, že nemám míchat alkohol?). Poslední peníze dávám za okoralé chlebíčky bez bramborového salátu a dál už se nechávám trapně zvát – na pití, na jídlo, na tanec, na spánek u ségry doma (děkuji:).
Sečteno a podtrženo, ztráty jsou vysoké, ale zisky taky!
P.S.: Jo a kdyby vás někdy napadlo se toho šíleného večera zúčastnit taky, není problém. Zajeďte si na sever do Ostravy, do Domu kultury Vítkovice. Jezdí tam devítka a osmička z Poruby, čtyřka z Martinova, dvanáctka a jedenáctka z Dubiny.
P.S.2.: Jsou to šaliny.
ulačně.Na začátku jsem musela někde splašit dvě kila na vstup (ehm, někde – kupodivu jsem je našla na svém kontě), vstup ve kterém má člověk započteny veškeré komfortní služby – za zelenou vstupenku na skoro průklepovém papíře (loni byly z tvrdého kartonu se zlatavými nápisy hergot) můžu snad úplně všechno – chodit po chodbě, šlapat po červeném koberci, zajít si na záchod kolikrát budu chtít (ale ne na ten potřísněný krví:) nebo si sednout ke stolu.
No, nechám té ironie, náš ples je zkrátka srdeční záležitostí všech jeho účastníků – za vstupné se nenajíte, nenapijete, dokonce si ani nevytáhnete z tomboly uzené koleno nebo sekačku na trávu. Ale zase vidíte lidi, které jste dlouho neviděli, vidíte i ty, které jste vidět nechtěli nebo ty, na které jste už v
tom časovém presu úplně zapomněli.Další výlohy (jak by řekla moje maminka) byly zase za ten chlast. A protože chlast mi přece nebude nikdo sponzorovat (to taky řekla moje maminka), musela jsem si na něj odložit další finance. Nehledě na to, že výběr byl asi po hodině plesování celkem ubohý, pili jsme svěží bílé víno (po kterém jsme nebyli vůbec svěží) a k němu pekelně drahou mattoniho vodu. Mimochodem tuto vodu jsem pořídila po velmi silné ekonomické úvaze, kdy mi pan číšník (byl to číšník?) nabídl buďto malou vodu (0,33l) za dvě pětky nebo velkou (1,5l) za čtyři. Vzpomněla jsem si na hodiny matematiky a pana profesora Holušu a vzala jsem velkou. Možná by na mě byl teoreticky i pyšný, ale prakticky nebyl, protože tam nebyl (tak tohle byla věta debil).
S Leničkou jsme nejprve popíjely víno bez vody (koupila jsem ji hlavně pro tu výhodu ceny), no a přidala se k nám i má sestra, kterou někteří mí přátelé neznali. Tento drobný fakt hned na počátku večera mé sestře zpříjemnil náladu (a značně zvedl sebevědomí) a některým (mě) náladu naopak zkazil. Představovala jsem ji totiž slečně Černé, která se zcela s nevinným pohledem a půvabným úsměvem dotázala, která z nás je starší… Já vím, nezní to moc hrozivě, ale já jsem o sedm let mladší sakra. Vypadám mladší, chovám se mladě, jsem sakra pořád ještě mladá kost… Říkala jsem si, že každý musí poznat, že moje sestra na školním plese je jasná učitelka, která svou přítomností dostála své profesi. Nicméně se tak nesta
lo a ona z toho vyšla jako maturant, odsedla si od svých kolegů, svých bývalých profesorů, mých bývalých profesorů (je to na dlouho) a seděla u stolu s náma. Dokonce řádila více než my všichni dohromady, a taky pila. Sedělo se ji špatně, protože měla na zadku parádní modřinu, která hrála všemi barvami barevného spektra – spadla na plese na schodech, ale nebyl to tenhle ples… ježiš, teď to vypadá, že moje krev navštěvuje pořád nějaké plesy, distancuje se od starších lidí, padá na zadky a nechává si dělat modřiny… a ještě k tomu všemu vypadá na osmnáct.Náš ples je prostě náš. Je jiný než všechny ostatní protože se na něm tančí waltz a polka jen první půlhodinu. Pak nastoupí „nejlepší mág ostravské hudby“ Aleš Bruna, sedne si na pódiu za pultík a pouští nám samé skvělé pecky. Svorně pak hopsáme v róbách a střevíčkách na hudbu z Madagaskaru, na Michala Davida a Mambo no.5. O půlnoci na baru docházejí postupně všechny láhve s alkoholem (nevím, že za ty roky ještě cateringová firma nepřišla na to, že náš gympl prostě pije více než jiné), což způsobuje podivné mixování všech zbytků, které jsou k dostání (jak mám pak poslouchat rodiče, kteří mi neustále připomínají, že nemám míchat alkohol?). Poslední peníze dávám za okoralé chlebíčky bez bramborového salátu a dál už se nechávám trapně zvát – na pití, na jídlo, na tanec, na spánek u ségry doma (děkuji:).
Sečteno a podtrženo, ztráty jsou vysoké, ale zisky taky!
P.S.: Jo a kdyby vás někdy napadlo se toho šíleného večera zúčastnit taky, není problém. Zajeďte si na sever do Ostravy, do Domu kultury Vítkovice. Jezdí tam devítka a osmička z Poruby, čtyřka z Martinova, dvanáctka a jedenáctka z Dubiny.
P.S.2.: Jsou to šaliny.
