Kdo zná celebritu???

Dneska jsem jela ve vlaku s Patrickem Sweyzym, s Robertem Redfordem a bráchou Clarka Kenta (vím, že Clark Kent ani Superman neměli žádného bratra, a jestli jo, tak umřel na planetě Krypton, ovšem o to tady nejde). Seděli všichni tři se mnou kupé a jeli až do Brna.
Pak mi došlo, že znám mnohem více hvězd, než se na první pohled může zdát. Mým boyfriendem byl například Jimiroquai nebo Dave Gahan z Depešáků. Měla jsem za kámošku Cindy Crowford, se kterou jsem se na život a na smrt pohádala.
Můj otec je Waldemar Matuška a jeden z maminčiných prvních životních partnerů byl Jean-Paul Belmondo. No a poslední kapka přátelé - V práci mi mimochodem šéfuje Edge ze skupiny U2...

Je nádherný, jak se každý někomu podobá. Máme kolem sebe miliony neznámých tváří, které známe. Podvědomě. Musíme se na ně pořád koukat (stejně jako já dnes zírala na toho Patricka Sweyzeho, i když byl ten borec asi třikrát větší, dělal box a měl podlitinu pod okem). Na koho jste podobní vy? Přemýšleli jste nad tím někdy? Nebo vám to někdy někdo řekl?

Čekám reakce přátelé a pak vám všem vystavím speciální post se srovnávacími obrázky, jako jse to dnes udělala Zbyňálovi (snad to nečte a nezabije mě:).

Žraločí muka

Nemám ráda ryby. Vlastně jsem jim nikdy nedala šanci, abych je mohla začít mít ráda. Vánoce pro mě byly v tomhle směru kulinářským utrpením. Když mi babička při štědrovečení večeři obrala kousínek kapra, strávila s tím dobrých deset minut. Dalších patnáct jí trvalo než mě přesvědčila, ať to sním. Evidentně ji to moc nebavilo (každý rok se před rozdáváním dárků hádat, jestli budu večeřet nebo ne, to je dost opruz). Další roky mi maminka smažila kuřecí řízek. Donutila jsem svou rodinu na celých dvacet let života zapomenout na to, že tihle živočichové s ploutvemi vůbec existují.

Posledních pár měsíců jsem ale zradila všechny odpůrce ryb (jsou vůbec takoví?), ryby samotné i naše. To když jsem jim s radostí každý týden oznamovala, že jsem měla rybu, a že mi strašně chutnala. Zjistila jsem totiž, že ryba nemusí mít miliardu kostí, že se s ní dá dělat více rozmanitých věcí, než ji jen obalit v mouce, vajíčku a strouhance, a že vlastně v důsledku chutná velice dobře. Za poslední dva měsíce jsem spořádala tolik ryb, kolik jsem nepožila za celý svůj život, a byla jsem na sebe náležitě pyšná. Ovšem... musel se objevit nějaký zádrhel, jak už to tak bývá. Ten zádrhel vlastně ani nebyla ryba. Byla to hajzl paryba, pangasius, výborný druh žraloka ve výborné zdravé výživě, kam občas chodíme s kolegy, abychom žili a jedli zdravě. Já ale zjistila, že i ze zdravé výživy se můžu poblít a mít otravu jídlem.

Díky super žralokovi s teplou zeleninou a dušenou rýží jsem se složila v práci, a pak ještě asi desetkrát doma. Teď mám dietu, baštím rohlíky, suchary a hovězí vývary. Díky rybičky, asi vás zase na nějakou dobu přestanu konzumovat. A na jídelny zdravé výživy taky seru!

Degustačka

Rulandské šedé, Tramín červený, Slámové (ne Salikovo), Müller, Sauvignone, Rulandské bílé, Chardonnay...Ptáte se jak se dá ochutnat 77 druhů vín za tři hodiny? No já jsem k tomu potřebovala kamarády Verču, Steina, Jarouška, skleničku, press kartu, volný večer a odolné nohy (protože jsme furt stáli).

Konference vín, která se v Brně koná každoročně, i letos nezklamala. Mě nezklamala hlavně proto, že jsem na ní byla poprvé, takže jsem nemohla srovnávat s předešlými ročníky, i když byly třeba o moc lepší...ehm.

Vždycky jsem si myslela, že na podobné snob akce chodit nebudu, ale tentokrát mne navnadila tiskovka, která konferenci o tři dny dříve předcházela, a při níž jsem se namrdala jako čolek. Pila jsem vítězná (v jazyce zdejších vinařů mimořádná) vína, dostala jsem dvě láhve sebou a pozvánku na páteční degustačku. No a pak tam nechoďte..

Zpočátku jsme se chovali opravud způsobně. Když nám obsluha nalívala na dno skleniček, způsobně jsme přivoněli, objeli tou voňavou tekutinou skleněné stěny a doušek si vlili do úst, které povážlivě dlouho převalovaly víno po jazyku. Kluci nám chodili použité sklenice vymývat vodou a vykládali nám přijatelné novinky ze života. Dělali jsme to, co všichni kolem (stejně jako SENÁTOR Svoboda, politik Hošek s chotí, profesor Žaloudík nebo Možný, docent Pavelka). zapoměli jsme na to, že jsme novináři, byli jsme slušně vychovaní mladí lidé, kteří degustují ty nejlepší dary země.

Byli jsme asi u desátého vzorku, když se situace trochu změnila. Stein začal vykládat belgické vtipy o Turcích, Verča se střídavě chichotala, kradla lidem ze stolů chleba a zpívala s cimbálovkou, Jára si při umývání skleničky polil vodou, takže vypadal, jakoby se pochcal. Víno jsme už nedegustovali, ale lopali na ex. Bylo ho totiž tak málo, tak nač čekat?:)

Teď už to vím - na příští ročník konference vín:)