Žraločí muka

Nemám ráda ryby. Vlastně jsem jim nikdy nedala šanci, abych je mohla začít mít ráda. Vánoce pro mě byly v tomhle směru kulinářským utrpením. Když mi babička při štědrovečení večeři obrala kousínek kapra, strávila s tím dobrých deset minut. Dalších patnáct jí trvalo než mě přesvědčila, ať to sním. Evidentně ji to moc nebavilo (každý rok se před rozdáváním dárků hádat, jestli budu večeřet nebo ne, to je dost opruz). Další roky mi maminka smažila kuřecí řízek. Donutila jsem svou rodinu na celých dvacet let života zapomenout na to, že tihle živočichové s ploutvemi vůbec existují.

Posledních pár měsíců jsem ale zradila všechny odpůrce ryb (jsou vůbec takoví?), ryby samotné i naše. To když jsem jim s radostí každý týden oznamovala, že jsem měla rybu, a že mi strašně chutnala. Zjistila jsem totiž, že ryba nemusí mít miliardu kostí, že se s ní dá dělat více rozmanitých věcí, než ji jen obalit v mouce, vajíčku a strouhance, a že vlastně v důsledku chutná velice dobře. Za poslední dva měsíce jsem spořádala tolik ryb, kolik jsem nepožila za celý svůj život, a byla jsem na sebe náležitě pyšná. Ovšem... musel se objevit nějaký zádrhel, jak už to tak bývá. Ten zádrhel vlastně ani nebyla ryba. Byla to hajzl paryba, pangasius, výborný druh žraloka ve výborné zdravé výživě, kam občas chodíme s kolegy, abychom žili a jedli zdravě. Já ale zjistila, že i ze zdravé výživy se můžu poblít a mít otravu jídlem.

Díky super žralokovi s teplou zeleninou a dušenou rýží jsem se složila v práci, a pak ještě asi desetkrát doma. Teď mám dietu, baštím rohlíky, suchary a hovězí vývary. Díky rybičky, asi vás zase na nějakou dobu přestanu konzumovat. A na jídelny zdravé výživy taky seru!