Návrat k jedné zřícenině

Vůbec mne nenapadlo, že je to už tři týdny, co se naše bandička vydala na letošní první jarní akci - do bohem zapomenutého Rabštejna.


Uvažovala jsem, zda-li se můžu pasovat na toho, kdo tuhle záležitost kvalifikovaně zhodnotí a popíše... přišla jsem na to, že by se asi nidko jiný nenašel. Nuže:


-- Tohle je pohled z onoho bývalého hradu... (s tim žebřikem)

Rabštejn je vlastně nedaleko, nedaleko Opavy, nedaleko Bruntálu, nedaleko cesty, která kolem vede. Rabštejn hlavně nemá žádné ukazatele a onen penzion, který nám měl posloužit jako noclehárna a pijárna, už na cedule kašle úplně. Pokud najedete na skvělé stránky www.rabstejn.cz, najdete tam akorát mapku republiky, na které se blyští nepřehledný flek. Nicméně jsme dostali geniální návod od organizátorů (zahněte za zastávkou doleva, bude tam hrozná cesta, tak furt po ní, pak se rozdvojuje, tak jeďte vpravo, nemůžete to minout, jo a nebojte, máte jet pořád lesem), a k penzionu trefili. Nutno uznat, že hospodářství to bylo krásné, pokoje byly taky krásné (jejich kouzlo jsem ale moc nezpoznala), no a okolí bylo úplně nejhezčí. Krom toho, že jsme se smaozřejmě nejvíce těšili na polívku a pivko, ti aktivnější se rozhodli použít takové ty všelijaké skoby a oka a lana a lezečky, a šli se ukájet na skálu.
Pivko, dvě, polívka, chleba... taky jsme se šli ukájet na skálu, ale po žebříku. Nejlepší pak bylo zadostiučinění, když jsme na sousední zřícenině byli po žebříku rychleji než naši horolezci. Cha cháá. A jelikož jsme té aktivity měli málo, vyrazili jsme do jakési
dědiny, která byla asi 2,5 km daleko. Kluci chtěli do hospody, my
holky tvrdili, že tam žádná hospoda není...
Tohle jsou OOV a SP: Ondrášek, Omárek a
Vláďa se Spoustou Pití:)


Naše cesta vypadala asi následnovně:
Já: určitě tam není hospoda
Peťa: je
Já: není, vsadíme se
Peťa: nepotřebuju se sázet, tak běžte zpátky, když chcete
Já: rezignuju a mlčím


Hospoda tam byla, ale zavřená... I to možná bylo dobře, naše následující sosání na OMARA, MACHA, DOBEŠE, ADÉLU (pan číšník mne přejmenoval:(..) ASPOL. bylo až moc velké. Ovšem to až potom, co jsme venku na hřišti hráli podivnou hru, ještě s podivnějším názvem "autostop" (ten název jsme fakt nepochopila). Hanička se u toho neustále válela po zemi, Omar do ní pral balon, vsichni postavali a poskakovali, protože se toho balonu nesměli dotknout dvakrat po sobě. Bylo to....inspirující...


Chtěla jsem tady popsat bujaré oslavy narozenin (to byl ten důvod, proč jsme tam jeli!), ovšem nějak si nemohu rozpomenout, je to už přecejen tři týdny, ehm. Pamatuju si, že pan číšník pouštěl mé oblíbené Incubus, že Hruďásek bouchl šampus přímo na stěnu, a že jsem rozhodně nepila panáky!



PS.: NIKDY NESPĚTE NA SCHODECH!

Hody, hody, doprovody...aneb jak vás doprovodí průvodčí z vlaku ven

Přemýšlela jsem, kdy naposledy jsem slavila Velikonoce tak, jak jsem chtěla. Kdy jsem dostala přes prdel jen tak moc, jak mi to bylo příjemné, a kdy jsem si to užila... Letos to nebylo.
Velikonoce proběhly zcela tradičně, dostala jsem naplácáno paradoxně od členů jiné rodiny než té mé, ale předpokládám, že to nebude mít nijak významný vliv na mé zdraví v následujících 365ti dnech. Čokoládových vajíček a zajíčků bylo tak málo, že jsem je ani nemohla rozdat, beránek oschnul, protože jsem to nevydržela a den předem mu skalpovala pozadí (bylo chutné). Přiznávám, nijak mě to nepoznamenalo, k večeru jsem stejně jela zase do mého druhého domova - do Brníčka.
Na nádraží bylo hafo lidí (tak dvakrát víc hafo než obvykle), vetšina mužského pokolení měla ke krosnám a batohům připevněné pomlázky (tyče, tlusté větve a jakési oháňky, co pomlázku z Tesca vůbec nepřipomínalo) a evidentně svítili příjemnou alkoholově provrstvenou náladou.

Sedla jsem si, první úspěch. Potkala jsem Káju s její kamarádkou. Druhý úspěch. Kája se bavila s kámoškou a dala mi svých dvacet časopisů z nakladatelství Stratosféra. Třetí úspěch.
Vlakem se od Svinova linul alkoholový pach. První nepříjemnost. Nějaký vtipálek z vedlejšího kupéčka odmítl dát paní průvodčí lístek a poplácal ji svým klackem (tím s pentlemi) po zadku. Druhá nepříjemnost.
Jenže paní průvodčí měla evidentně blbej den...asi dost blbej, protože začala křičet, že ji ten ubohý koledník mlátí v pracovní době, že ji nedal lístek, a že ji ňáké hody, hody, doprovody vůbec nezajímají. Ve Studénce jsme zastavili. Parádní nepříjemnost. Paní průvodčí trvala na tom, že si ten surový pán s pomlázkou vystoupí a nepojede s námi dál... Pán si nevstupoval a my stáli. 3 minuty, 5 minut, 10 minut. Paní průvodčí se kasala, že zavolá policajty. Nakonec přišel pan strojvedoucí (poprvé jsem viděla strojvedoucího jinde než v lokomotivě) a začal tomu pánovi s pomlázkou domlouvat. Pán se omluvil, paní průvodčí hlesla: "Kdybych já nespěchala tak dom, tak vás vyperu, blbečku jeden pitomej". Jeli jsme po patnácti minutách dál.

Napadlo mne, že kdyby se ke zpožděním musel na nádražích hlásit i jejich důvod, znělo by to včera asi takto: Vážení cestující, omluvte prosím zpoždění vlaku. Paní průvodčí dostala velikonoční výprask, a žaluje koledníka z fyzického násilí na pracujících osobách. Upozorňujeme cestující...ohlášené zpoždění se může změnit...

Bakalářkoidní odskok

Nesnáším poznámky pod čarou, anglosaské citace, primární a sekundární literaturu, Windows Vistu, jednoduché řádkování, formátování textu, kapitoly, záložky, odsazení textu, čísla stránek, klávesnici, blbou myš.... všechno je tak fajně zajebané...