Mozaika

Maluju od svých šesti let. V kroužkách a zuškách a doma a na chatě. S krátkými i delšími pomlkami, ale pořád a stejně vydatně. A občas i zapáleně:)) Tento týden jsem dokončila malbu v pokoji, kterou jsem začala tvořit asi před třemi měsíci (ti zasvěcení ví, proč...). No a teď už je hotová a já z ní mam moc velkou radost. A asi budu malovat i dál. Doma v Ostravě a doma v Brně a na chatě.

Slečna fotografka:)

Slečna jsem, fotografka nee. Ale snažím se. Naposledy jsem to zkusila se Salikem (jako to focení myslím), když jsme byli na akci Mezinárodní den Romů, běhali po městě a doprovízeli rozvášněný dav Romů po Brně. Vím, Salik má lepší fotky, ale mě se taky něco povedlo (snad), tak to tady přikládám... Ale malování mi jde asi vážně trochu líp:)

Pětkou...

Na chatu jezdím tramvají číslo pět. Jezdím tam často a sama. Naši i ségra mají auto, já ne, takže pětka je mé jediné spojení s Krásným polem. Pětkou jezdí kromě mě i spousta sousedů, kamarádů a lidí, které od malička potkávám. Když jsem byla malá, babička mi vždycky vysvětlovala jak se pětka křižuje a že musíme čekat, dokud nepřijede od naproti druhá tramvaj. Teprve pak se jede dál. Čekat na křižování byla moje nejoblébenější pasáž z cesty na chatu.

Teď už asi nebude....

Můj vlak měl v pátek hodinové zpoždění a mamka pro mě jela na nádraží autem. Pětkou jsem nemusela. Ale jeli v ní jiní. A možná zrovna ti, které jsem od malička znala...

Ujšágirováďok

Ještě mě nejeblo. Ujšágirováďok je jediné slovní spojení, které jsem si z Maďarštiny zapamatovala. Znamená to prý "jsem novinář". Ale taky to může znamenat "jsem úplná kráva", jenže mi to nikdo nemůže přesně říct, protože nikdo neumí maďarsky.


No jo, nepíšu tady takové kraviny jen tak... S kolegyní Verunkou, přáteli Ondrou a Vláďou jsme se vydali na víkend do Budapeště. Na mě je, abych to popsala. Bojím se ovšem toho, že zase předběhnu Ondru a on se pak bude zlobit, že to nestihl dřív. Napíšu to strašně nudně abyste věděli (to bych asi neměla v úvodní stati říkat....), abych to Ondrovi aspoň nějak vykompenzovala.





Sobotní dopoledne
Obvykle v sobotu dopoledne spím. Nebo mám službu. Tuto sobotu jsem vstávala brzo, v rádiu zrovna hráli Gipsy cz, takže jsem s kartáčkem v držce a pruhovaném pyžamu tancovala po bytě. Pak jsem se zahlídla v zrcadle a zarazila jsem se. No, dejme tomu, že to nevypadalo až tak dobře, jak jsem zprvu předpokládala... U Grandu jsme se před devátou ráno sešli s Verčou a Ondrou a vrhli se společně do víru žlutého autobusu. Stačilo pár prvních minut, abychom zjistili, že více než polovina autobusu nemluví česky.. vlastně oni ani nemluvili, spíš po sobě řvali, hulákali, hvízdali, tleskali si, když něco vydařeného řekli. Marně jsme uvažovali, jaká je to národnost. Pak jsme objevili malu brožurku StudentAgency, ve které stálo: Portugalci jsou temperamentní, horkorevní, bezohlední a pokud přijedete do Portugalska, brzy zjistíte, že tamrozhodně není ticho. Nejvíce mi bylo líto naší stewarky, která střídavě upadala do mdlob a střídavě koulela očima jako leguán...


Sobotní odpoledne
Budapešť je velká, hodně tmavá, ušmudlaná a tak trochu připomíná ostravské Vítkovice. To byl můj první dojem, když jsme dorazili na nádraží Nyugati, kde jsme měli bydlet (jakože ne příno na tom nádarží). Byly tam řady bezdomálů, kteří spali na kartonových postelích a popíjeli něco, co ani nevím co to bylo, jak nechutně to vypadalo. A smrděli.

Náš hostel byl ale moc hezký. Vlastně jsem žádný jiný hostel nikdy neviděla, takže nevím, jak to tam vypadá, když je to hezké nebo škaredé. Byly tam prostě postele (moc postelí), dostali jsme povlečení a měli jsme tři koupelny na chodbě. A ty byly hezké. A obecně známo, baby jsou vysazené na čistotu v koupelně a na WC, takže já byla spokojená. Měli tam i toaleťák a vůni v plastovém pudýlku, hehe:)

No ale ruku na srdce, hostely nejsou k tomu, aby tam člověk trávil nějaký čas. Vypadli jsme stejně rychle, jako jsme přišli. Vláďa se chytil role průvodce a ukazoval nám postupně město. Musím říct, že Maďaři nemají vůbec vkus pro kombinace budov různé architektury. Vedle (nevím kolik) let starého opevnění bez problému jebnou moderní hotel. Vypadá to pak dost příšerně, ale oni si s tím asi moc hlavu nelámou...

Maďaři mají taky podivně kombinované dopravní označení. Ať děláte, co děláte, nikdy to podle mě nemůžete pochopit...




Maďaři mají super auta. To se musí uznat. No ne všichni samozřejmě. Ale vzhledem k rozložení kast ve městě to bylo ještě dobrý. Libujou si hlavně v BMVácích a pak taky v jeepech. Za to v podzemí jezdí něco, co jezdilo v Praze před 40 lety a co už Češi odstavili. Předpokládám, že si to pak Maďaři převzali z nějaké sběrny starého železa, postavili to na své koleje do podzemí a teď to vydávají za metro. Někde jim však vagony nevybyli, takže jim tam místo metra jezdí tramvajka. No proč ne...

Maďaři mají svoji speciální ulici, ze které jsem byla naprosto unešená. Je to něco jako stodolní v Ostravě, akorát se tam nekalí ani nenadává sprostě, nejsou tam poblinkané rohy a počůrané sloupy veřejného osvětlení. U nich jsou v celé ulici jen výtvarné galerie a malé hospůdky irského typu. Prochází tud spousta lidí, na ulici tam hraje živě muzika a srší tam intelektuální cosi, stejně intenzivně jako na nádraží Nyugati srší smrad z těch bezdomálů.



Sobotní večer
V Maďarsku mají bezva hospody. Jmenujou se TRÓFEA a vyznačují se něčím, co u nás nikdy být nemůže, protož by vlasník takové hospody přišel brzy na buben.V Trofee jsou sice číšníci a číšnice, ale jídlo vám nedonesou. To je totiž všude kolem ve velkých kádích a nerezových nádobách a v miskách a v nádobách a koších. V Trofee si u číšníka objednáte pití (jakékoliv včetně šampaňského) a pak si obíháte všechno to jídlo v nádobách a jíte co hrdlo ráčí. To vše za 4000 forintu, tedy asi 400 korun.

No, vypadali jsme zřejmě lehce nenažraně. Když jsme číšnici potřetí žádali o nové příbory (protože ty předtím jsme vypotřebovali), asi už to nebylo moc normální. Člověk se v takové restauraci chová trochu jako zvířátko. První spořádaně, na talíř si klade drobné kusy zeleniny, lehké porce masa a přelívá si to vše decentně jemnou zálivkou. Pak je mu to jedno.Čím více se blížila zavíračka, tím více jsme žrali. Všechno. Ryby, palačinky s náplní, rukolu (to zelené), polníček (to ještě více zelené), sušená rajčata s parmazánem, rajčata a olivy, dortíky, tiramisu... no bylo toho moc. A paknás vyhodili... vůbec se jim nedivím.

Sobotní noc

Představte si Eyes wide shut. Tak tenhle film se klidně mohl točit v lázních Rudas, které v Budapešti jsou. Jsou staré, oprýskané, dýchá z nich historie, je tam vedro a spousta vody. Člověk by řekl, že když tam jdete o půlnoci, natrefí tam na (podobně) opilé lidi jako jste vy. Ale všichni (až právě na nás) byli úplně střízliví. V Rudas mají speciální paní, která otevírá skříňky. Klíček tam nedostanete. Prostě si musíte zapamatovat číslo, které dostanete, a když ho zapomebete, tak ta paní všechny ostatní skříňky pootevírá a pozavírá, dokud si nepoznáte vlastní fusekle nebo trenále.

V hlavním bazénu je nejvíce lidí, kupodivu se tam nedějí žádné velké orgie. Taková pohoda. Kolem dokola jsou menší bazény s různě horkou vodou a v jiných místnostech je pak i sauna a pára. Kdyby si kluci nevzali do PETky tu zelenou, možná by z toho měli stejný zážitek jako my:)

A kdyby si nevzali kluci tu zelenou, možná by se nemohlo stát, že jednoho z nich v noci sexuálně obtěžoval borec na hostelu. Chudák Ondra.... A já si říkala, proč se v noci ta vedlejší postel tak strašně třepe... Nutno podotknout (na Ondrovu obranu), že ten borec neuspěl... Pouze Ondru během několika hodin stále a intenzivně odkrýval, aby na něj "lépe" viděl... ehm.

Nedělní den

Ne že by se nám už nechtělo nic dělat, ale... no nechtělo. Po krátké přestávce jsme stejně nakonec skončili v hospůdce. Na tamní zahrádce jsme si dali polívku i nějaká ta pivka. A naučila jsem se říkat EKS - jakože děkuju.

Maďarsko vlastně není vůbec šedé, ušmudlané a nepřipomíná Vítkovice. Je tam docela hezky. A mají tam spoustu lidí, kteří někde pracujou, aniž by měli co na práci. Třeba jako pana revizora, který se s námi prošel celým metrem, aby nás navedl na správnou linku... Ten pán se hezky usmíval, tak jsem mu řekla, že máme super protekci. A on se usmál ještě víc než předtím a řekl: no protection, but corruption.

A pak jsme odjeli...