Ještě žiju, dýchám, chodím stále do práce (to je možná ten důvod, proč tady nepíšu), občas jím (když je malý stres tak málo, když je velký, tak hodně), chlastám (míň než když mi bylo patnáct), mluvím sprostě (když je hodně práce tak hodně, když je málo práce, tak víc, protože jsem veselá) a taky spím (většinou v noci, ale občas se mi stává, že usínám i přes den).
Vzhledem k tomu, že minulý víkend byl dost šílený, plný akce a příjemný zároveň, a tenhle víkend byl nudný, bez akce, bez příjemných chvil a uhnipaný, tak nevím, co z toho popsat. Jestli mám držet ráz tohoto blogu a být nadále psimistou, nebo se na to vysrat a říct konečně vám všem, že mi bylo fajn.
Přemýšlela jsem (asi jen dvacet vteřin). Jsem přece jednou novinář, tak si musím zachovat objektivitu, tááákže:
Víkend minulý: Salikov aneb kalba z kaleb nejnekalbovější
Redakční párty měly (alespoň prozatím) vždy stejný průběh. Dvacet lidí přijelo někam, kde si zaplatili nocleh a pohostinný večer. Většina z nich se přitom strašně přežrala a ožrala, že nemohli ani chodit. Někteří zvraceli, jiní povídali nesmysly. Někteří v důsledku svého stavu vytuhli už v jedenáct, jiní to táhli bůhví proč do rána. Řada z nás pak ani nešla spát, takže vlastně nocleh platila zbytečně.
Letošní teambuldining (nazývejme věci pravými jmény) byl ale jiný. Byl příjemně poklidný, odehrával se v příjemném prostředí, s příjemnou obsluhou (promiň Saliku, rozhodně nepovažuji Tvou skvělou maminku za obsluhu!). Jeli jsme sice do lehce rizikové oblasti (z okna jsme viděli na elektrárnu Dukovany), ale do oblasti opravdu krásné. Do Rešic, do domova našeho pana fotografa Salika (na obrázku nahoře). Počasíčko nám přálo, svítilo sluníčko a vyhlídky byly příjemné. Po lehce pozdějším příjezdu (Moravský Krumlov má na hovno značení), jsme se společně potkali v podkroví domu, kde jsme si rozloženi v křesýlkách příjemně povídali. Na večeři jsme dostali kus pořádného jídla a pití. Paní Saliková dokonce napekla cukroví (kecám, Salikovi na to mají paní na pečení, podobně jako mají některé buržouské rodiny paní na žehlení, na utíraní prachu na praní. Už jsem se zmínila, že je Salik anarchista?)
Ve večerních hodinách jsme se přesunuli o dům dál. Obyčejně máte o dům dál sousedy nebo babičku. Salikovi mají o dům dál kulturák. V kulturáku byly hody, byla tam májka (ne ta Bolkova na jídlo) a taky spousta opilých vesničanů. Hrála tam polka. Pak ještě polka a pak taky polka. Chvílemi jsem si připadala jako v Polsku. Polku jsem si ale po dlouhých pěti letech zatančila se Zbyňálem, což bylo velmi obohacující.
V kulturním domě jsme však (nejen díky polce) nevydrželi moc dlouho, takže návrat do Salikova byl tím nejlepším řešením večera. V podkroví se během té doby kromě nás objevili úplně cizí patnáctiletí lidi. Okouněli, jedli a pili. Oni zírali na nás a my na ně, seděli jsme vedle sebe, prakticky jsme společně sdíleli prostor, místnost, dýchali společný vzduch a tu a tam se dokonce dotkli! Byli to přátelé Salikovy sestry, která slavila svých krásných patnáct let.
Teď je přesně ten moment, kdy bych měla začít popisovat nechutné zvracející scény, ožralecké kecy, počty rozbitých skleniček a další podivnosti. Já to ale neudělám, protože se nic z toho nedělo. Užili jsme si zábavu na úrovni, která byla vážně super. Nechcu ale mluvit za ostatní, takže... takže už nic.
V neděli jsme se probudili do nádherného podzimního rána s jinovatkou a mrazíkem (tak jak jsem psala na tématu, Filípku!!!) a postupně poodjížděli domů. Takže Rešicím zdar a buržoustovi Salikovi dvakrát:)
Víkend tento: Nuda (ale ne v Brně)
Zase to nesmím přehánět. Tenhle víkend byl unikátní hned v několika rovinách. Jednak jsem zase po dlouhé době pokecala se svou maminkou, což bylo velmi inspirující (hlavně debata o stavebním spoření) a taky velmi milé (když přišla na řadu další část, kde už jsme jen kecaly o blbostech a pili u toho dvojku červeného). Jenže ouha, maminka odjela hned v neděli ráno pryč. A protože je maminka ranní ptáče (vlastně vstává dřív než všichni ptáci, které znám), tak už jsme se pak neviděly. Já v zápalu aktivity věřila v to, že celou sobotu věnuji škole. Houby. Dívala jsem se na televizi, střídavě jedla a spala. Jediné, co jsem stihla, bylo praní. Třikrát jsem naplňovala a vyprazdňovala obsah pračky a u toho zuřila.
Když jsem se vzbudila v neděli, došlo mi, že jsem zase nic neudělala, takže jsem popadla žehličku a snažila se napravit si reputaci. Kvůli špatnému svědomí jsem dokonce vyžehlila i pár ručníků pro naše. A když přišel obědový čas a já zjistila, že už stejně za pár hodin pojedu zase do Brna, řekla jsem si, že není důvod čekat a vydala se tam hned... Můj víkend patřil mamince, pračce a klamerkám. A kdo neví, co jsou to klamerky, tak to má blbý:))
A abych to zakončila pozitivně, mrkněte na super fotky ze Salikova. Jedny fotil sám pan
Salik. Ty druhé jsou od
Filípka.
