Smutek, který neutek

Tři dny, tři odchody, jeden vyhazov a tři noci přemýšlení. Tolik stačilo k tomu, aby se mi zase trochu pobořily mé slavné iluze o světě (Ještě mi někdy někdo bude říkat, že jsem na svých dvaadvacet let až moc velký realista!). Připomněla se mi díky tomuto podívnému týdnu spousta okamžiků v životě, které byly v té chvíli stejně zdrcující, jako ty dnešní.

• ...třeba když jsem poprvé v sedmi letech zjistila, že Ježíšek neexistuje, a že se zvonečkem (který byl důmyslně schován pod mou pletenou červenou čepicí v předsíni) zvoní moje starší sestra


• ...další zklamání přišlo v den, kdy mi poprvé došlo, že nebudu nikdy umět čůrat ve stoje jako to dělají kluci


• ...když mi přestalo vadit čůrání, bylo mi smutno z toho, že i když si postavím v lese bunkr o jakýkoliv strom, vždycky jednou zčervivý a zlý pán dřevorubec ho setne i s mým smrkovým obydlím


• ...někdy kolem třinácti let věku jsem u stolu s plastelínou, se kterou jsme s klukama tvořili města a obchody, zjistila, že už mě nebaví si hrát. Bylo to asi ještě horší než ta iluze s Ježíškem


• ...hrozné bylo, když mě poprvé podvedl chlap, myslela jsem, že je láska hnusná


• ...a taky, když mě v osmnácti nevzali na práva, myslela jsem, že je svět nespravedlivý


• ...nejvíce mi bylo úzko, když jsme s bandou poprvé vynechali tradiční páteční NORU. Došlo mi, že už se nemůžeme vídat tak často, jak bychom chtěli. A bylo mi hůř, než když mě poprvé podvedl chlap


• ...bylo mi těžko, když jsem zjistila, že poprvé opravdu miluju, a stejně dobře umím i nenávidět


• ...bezmoc mne přepadla před pár lety, když jsem si uvědomila, že zdraví je vážně to nejcennější, že mí rodiče nejsou nejmladší, a že tu klidně zítra nemusí být


• ...no a o iluze jsem přišla i dneska, když jsem zjistila, že i bezvadná práce, skvělý kolektiv v ní a příjemné pracovní prostředí nejsou neotřesitelné atributy. Že i tady se to obrátí a pak je hůř, svírá se vám žaludek a nemůžete spát

Ne, nechystám se skočit z mostu:) Vzhledem k tomu, že jsem dnes absolvovala rozhovor s primářem psychiatrické léčebny o sebevražedných sklonech, asi by mu to v důsledku neudělalo moc dobré jméno...

Tohle píšu ve vlaku. Mám chuť vystoupit v poli, ukrást tam jednu kukuřici a uvařit si ji na chatě na plynové bombě. Tak jako dřív. Čekat na ni dvě hodiny než bude úplně měkká, a přitom ty dvě hodiny vůbec nevnímat. Chtěla bych věřit na ježíška, umět čůrat ve stoje, stavět bunkry, hrát si, beztrestně milovat i nenávidět, ctít své přátelé, umět oddalovat zlo a smutek a špatné nálady. Neumím to.

A jestli chcete vidět jak vypadá opravdu degenerativní chování novináře, mrkněte na úvod...hehe..tak takhle začínají všechny mé články, které nevím jak začít:)))

Ilustrace: Dívka u vody/ © Roman Otruba