Když člověk neví co napsat a skončí u můr (totiž motýlů)

Když sedíte čtvrtý den po sobě v práci do jedenácti do večera, pozorujete různé jevy. Například rýha pod vaším pravým i levým okem se každým dnem prohlubuje, tudíž se ní už nedá mluvit jako o kruhu pod očima. Je to spíš takový kanál La Manche, a vy prostě nedohlédnete na dno.

Čtvrtý den služby bývá nejrizikovější. Dopadá na vás deprese z nedostatku spánku (marně tělu vysvětlujte, že teď týden může vstávat klidně až v 11), z nepravidelné stravy (bábovka ve 3 ráno a na snídani salát není to pravé ořechové, ze čtení obtahů. Mimochodem právě jdu číst obtah, tvářím se nenápadně, jakože ho nechcu, teď do mě Hermiona dlube a už si ho musím vzít.

Myslím si, že mi v žaludkou bydlí můry. Ony to vlastně nejsou můry pořád, protože někdy se z nich stávají motýli. Takoví ti krásní, s barevnými křídly a pestrými okraji. To když jsem šťastná, když se těším na další den a usmívám se i na ty, kteří si to nezaslouží. Mí motýlci v bříšku. Jenže jindy mám pocit, ze mám v žaludku tisíce těch nejhorších můr, tyhle můry jsou mnohem drsnější, rozdírají člověku stěnu břišní dutiny a strašne chtějí ven. Člověk má pocit, že ho roztrhají na cucky, bojí se otevřít pusu, aby jedna z nich nevylítla ven a... a všichni se nedozvěděli....

... jak MI právě je

P.S.: Můra a motýl jsou za sebou v abecede. Jsem zjistila :)