Tatranské radosti: den první

Nejsem horal. Nejvyšší vrch Beskyd jsem poprvé s jazykem na vestě vylezla, když jsem tam byla donucena jít s lyžařským výcvikem ještě na gymplu. Hory se mi líbí na fotkách, v televizi, z lanovky, nebo když se na ně dívám z údolí. Mým tajným snem je samozřejmě všechny zdolat, ale nějak se nikdy nenašly dobré podmínky - chyběla výbava, finance nebo jenom někdo, kdo by mě donutil zvednout prdel a jít prostě do kopce po svých. Tentokrát to vyšlo a musím říct, že to stálo za to. I když už ani nevím, kde vznikl ten nápad, že pojedeme s bandou do Tater, zpětně oceňuji toho, kdo to vymyslel:)

Středeční ráno, jenž se stalo výjezdním bodem výpravy, se poněkud protáhlo. Krom toho, že jsme na poslední chvíli zařizovali pojištění (dokonce hned ve dvou městech, neboť někteří - že Ondro - jaksi zapomněli, že už se Slováky nejsme rodina a musíme se tudíž pojišťovat i do zahraničí), se taky zcela neobvykle splnila předpověď jindy značně zmatených meteorologů. Pršelo.
Když jsme míjely roztomilé horské vísky kdesi na Oravě, nešla vidět ani jedna hora. Jedna část mého já byla zklamaná, že nám nevyšlo počasí. Ta druhá (o moc lenivější) si říkala, jak je to super, že nemusíme nikam chodit.

V dědince Zuberec jsme se rozhodli zakotvit a najít nějaké vhodné ubytování. Musím přiznat, že kdyby nebylo hyperaktivního Ondry, asi bychom platili za noc docela dost (i když slovenských) korun. Nakonec se té jeho držce nevymáchané podařilo usmlouvat super bydlení kousek od Zubereckého "centra" (tím rozuměj kostel a potraviny s hospodou, protože nic jiného významného tam nebylo). Každopádně náš majitel byl úžasný. Hned jsem si pomyslela, jak je skvělé, když jsou lidi, co pronajímají bydlení pohodoví, milí a vstřícní. Pak jsem si vzpoměla na Chrástka (rozpadající se pán, co nám pronajímá byt v Brně. Ovšem s velkými obstrukcemi). Štěpan, jak se chlapík jmenoval, nám vysvětlil naprosto vše. Snad i to, co jsme ani nepotřebovali vědět (třeba, že loni jeho hosté potkali v lese medvěda, a tak tak to přežili). Taky nás obeznámil s tím, že je bývalý horolezec, že byl v zásahu, když v Tatrách zavalila lavina šest Čechů a mluvil pak pro televizi.
Bydlení jsme měli sympatické. Kuchyňka jako na veškerých kalebních chatách, kde jsme kdy byli, jeden pokoj pro nás čtyři (Peťa, Lenka, Hruďas a já) a pak jeden pro naše hrdličky (Ondra a Radunka). Náš byl lepší, měli jsme tam televizi a mohli se večer koukat na večerníčka!:)
Každopádně jsme nezaháleli ani v den příjezdu. Nejprve jsme zjistili, že Slovenská měna vskutku není tvrdá, pak taky že Slováci pečou chleba jenom ráno (večer si koupíte maximálně už jen alkohol), že k haluškám s bryndzou se nehodí zelí, že při dešti se to šmýká a když je zima, pustí se kurenie.

Nejen jídlem je ale člověk živ, takže jsme se vypravili i do nedalekého termálního koupaliště. Zvláštní pocit. Kosa jak cyp, člověk se musí svlíknout do plavek a projít se s husí kůží kolem ostatních lidí, kteří už jsou naložení v teplé vodě. Zážitek je to ale úžasný. Teplá voda a studený vzduch je okouzlující kombinace. Poprvé jsem měla prstýnek někde jinde než na noze nebo na ruce (měla jsem ho na hlavě, což se může zdát poněkud podivné. Mohla za to však silně železitá voda, která by mi ho začernila, proto jsem musela volit alternativní úschovnu). Jediné, co má termální kúpalisko trochu nedořešené jsou sprchy. Tekla z nich totiž úplně ledová voda, což při výstupu z termálního pramenu enní příliš příjemné, že...
Co se dělo večer a další den, jak to vypadá v Zakopaném a jak podivné mají Poláci jeskyně, to se dozvíte příště...:)