Tatranské radosti: den třetí

Pátek se stal (pro některé konečně) znamením vysokohorské turistiky. I když ráno obloha opět inklinovala k vytrvalému dešti, my (posteloví zarputilci) jsme nakonec nic nezmohli a museli se vydat vstříc horským dobrodružstvím.

Budíček byl brzy, už někdy kolem sedmé hodiny, abychom stihli autobus, a dojeli na místo výlezu včas. Snídaně byla dlouhá, vydatná a asi taky nezdravá, ale ukojili jsme všechny chutě. Přestože jsme potkali cestou na zastávku Štepana, už nebyl tak nadšen pro naše túry, a už vůbec se nenabídl, že nás odveze (jak tomu bylo v den našeho příjezdu. Měl chlapík asi dobrou strategii při lákání podnájemníků). Museli jsme autobusem. V batohu už měl každý z nás přichystanou věrnou a barevnou přítelkyni do nepohody... pláštěnku. Doufali jsme, že ji nebudeme muset nakonec použít. Doufali jsme marně. Začalo parádně pršet, sotva jsme vykročily z autobusu. A takhle to vypadalo:

Směrem k vrcholu se naše skupinka Teletubies začala dělit. Není divu, když má Radunka a Ondra v zadku torpédo. Jejich tempu jsme se zkrátka nevyrovnali. Peťa se snažil, co to šlo, ale nakonec na nás (dvě zmožené a horami téměř netknuté slečny)počkal. Když jsme se dostávali k prvnímu vrchu Biele skále, pršelo opravdu hodně. Při svačinkové přestávce jsem si představovala, jak jsou asi Tatry krásné, jak jsme asi vysoko, které vrchy nás obklopují... Neviděli jsme lautr nic. Jen mlhu, kapky deště (jako od Krajíčka:) a bahno.

Bahno nás doprovázelo po celou cestu k našemu cíli, k Sivému vrchu. Byla to hora, která mne dokonale zmátla. Někdy v momentě, kdy jsme se dostali z bahna na skály, jsem si říkala, že už musíme být tam. Aktivní skupinka nám volala, že na nás zatím čekají na vrcholu. Bohužel vrchol byl vzdálen ještě asi hodinu cesty po oněch skálách, po kterých jsme se plazili společně s Peťou a Leničkou. Musím říct, že nebýt Peti, asi bychom si tam někde sedly za šutr, snědly všechny zásoby a počkaly, až přijde nějaké jiné léto, než bylo tohle (byla totiž asi jen jedna nad nulou...).

Celou dobu výlezu nám byla v patách sympatická dvojice Ostraváků, kteří nás občas dohnali, předehnali a pak zase pustili před sebe. Když naše trojka dorazila na vrchol, dali jsme si (příhodně) tatranky. Já jsem se opřela o koleno, a vzápětí zjistila, že mám celou ruku od krve. První myšlenka, která mi proletěla hlavou bylo, že nás může sledovat medvěd. Tatranky a krev byla dokonalá kombinace, jak ho nalákat. Pak jsem si představila, jak se nějaký méďa (co nemá mimické svaly) drápe na skály za tatrankou a mojim kolenem. Vtipné. Naši spolucestující mne obdarovali náplastí a nechali mne tu ukrutnou bolest (kecám, vůbec to nebolelo, o čemž svědčí i fakt, že jsem na to přišla až po půl hodině:) zapít Tuzemským Umem. Výborný! A takhle vypadalo mé zranění na papírovém kapesníku:))):

Původní plán nám říkal, že musíme ze Siváče dojít na Brestovou, ovšem cesta bahnem, zmrzlé ruce a snad nikdy nekončící hřebenovka nás přiměla k tomu, abychom slezli po žluté hezky přímo do Zuberce, tedy našeho provizorního domova. Nápad to byl (jak jsme zjistili později) neocenitelný. Konečně jsme se zbavili všudypřítomné mlhy a jakési kleče, která nás vůbec nedokázala ochraňovat před větrem. Krásné scenérie jako z reklamy na Rajec jsme ale nemohli vyfotit, neboť foťák měli u sebe opět sprinteři, kteří nakonec (přestože měli hodinový náskok) dorazili as patnáct minut po nás....

Večerní posezení v oblíbené Kolibě, kde jsme čirou náhodou získali místo bylo velmi příjemné. Po teplé sprše (nepíšu horké, protože nám netekla horká, ale pouze teplá voda), s panákem čučoriedkovice se spalo úžasně. Myslím, že nebudu mluvit jen za sebe, když řeknu, že jsme se všichni modlil, aby ráno bylo hnusně a my nikam nešli. Peťa to okomentoval krásně: jestli se podívám ráno na hory, a neuvidím je, nikam nejdu.

Hory vidět šly, bylo jasno a tepleji. Výprava na Ostrý a Plačlivé mohla začít...