Tatranské radosti: den druhý

Po bujaré noci v místní Kolibě se vstávalo špatně. I kdyby jsme ten večer nepili moc alkoholu, hlava nás musel parádně bolet minimálně z toho zpěvu jakýchsi Jánošíků, kteří tam na hodinku zavítali. Byli tak nadměrně společensky unaveni, že jsem se chvílemi opravdu bála, že si svoje horalské sekyrky zaseknou vzájmeně do prdele.

Nicméně ráno jsme se usmyslili, že budeme vzdorovat nepřízni počasí, a vypravíme se někam dále. Výborné na tom bylo to, že jsme prakticky nemuseli pohnout zadkem, neboť jsme se do nedalekého Polska přemístili vozy (jak jinak:).

Když jsme dorazili do jedné z místních podtatranských dolin, abychom si udělali výlet, zjistili jsme, že nemáme ani vindru (Polskou). Ondra se opět chopil zdatně iniciativy, takže jsem z toho nakonec vybruslili ladně, za české koruny:) Dolina byla krásná a převelká, ještě více bychom to ocenili, kdyby nechcalo, ale aspoň jsme si z toho urobili příjemnou deštníkovou procházku. Do tuha šlo až s výlezem do jeskyní. Naposledy jsem byla v útrobách podivných slintajících skal někdy před šesti lety. Nevím, zda-li jsem tentokrát trpěla klaustrofobickými pocity kvůli tomu, že jsem asi o dvacet centimetrů vyšší, každopádně si na žádné úzké prolákliny a tunýlky z dřívějších dob nepamatuju. Myslím, že tohle je specialita Poláků....

Jeskyně byla zkrátka spíše úzká než široká, spíše nízká než vysoká, spíše kluzká než stabilní, spíše mokrá než suchá a spíše nebezpečná než bezpečná. Ale za to byla vážně krásná. Některé pasáže jsme sice museli projít "na kačenku" (pro ty méně vnímavé se tento cvik praktikoval především na základních školách, kde se tak trénovaly stehenní a jiné nožní svaly).

Zvládli jsme to nakonec hladce, ovšem zajímalo by mě, jak to zvládli ti postarší dědečkové, které jsme potkali u východu (aha, možná proto ty fronty uvnitř, když se pořád někdo zasekával...). Po silném fyzickém výkonu (ještě jsme nevěděli, že po čtvrtku přijde také vysilajíci pátek a sobota), jsme se vydali do malebné polské vesničky Zakopane. Musím přiznat, že mne překvapilo, jaké krásy jsou Poláci schopní. Městečko bylo zaplněné lidmi, kteří neustále něco nakupovali. Brzy jsme zjistili, že to jinak v tomto prostředí nejde, takže jsme nakupovali taky. Peťa si udělal menší (nebo spíš asi větší)Vánoce. Kdybyste si mysleli, že se nakupovali hlavně suvenýry, pohledy a typické řezbářské výrobky, tak si to myslíte blbě. Lezli jsme výhradně do obchodů s hadrama. Jako by jich každý z nás neměl ve skříních hodně:).

A jako správní turisté jsme se po dlouhých nákupech museli vydatně posilnit. Jedla jsem ten nejlepší kebab svého života, až na to, že jsem ho jednak neuměla jíst a jednak jsem neměla žaludeční kapacity, abych ho spořádala celý. Po výtečné Cocacole přišlo na řadu extra točené (zmrzlinové občersvení samozřejmě, žádné pivko!). Ondra u toho vypadal jako Bukál, viz. foto, ,ostatním bylo špatně. Ale výlet výborný!

Nikdo ovšem netušil, že druhý den budeme při nula stupních Celsia zdolávat Sivý vrch, já si u toho rozbiju koleno a budu upíjet nějakým turistům jejich zásoby Tuzemského Umu:)

To be continued...