Tři ženy a moře

Učitelka, aquabelka a novinářka. Zajímavé složení pro nárazovou akci, ještě když vezmu v potaz, že dvě z nich jsou sestry, dvě z nich kamarádky a jednou z nich jsem já.

To, že pojedeme v závěru léta k moři byl vlastně spontánní nápad, který se zrodil kdesi v Krásném poli na chatě. Ten nápad byl tak spontánní, že dokonce ani drahým rodičům nedošlo, co chceme spáchat. Půjčili nám auto a dali nám požehnání:) Moje sestra, moje kamrádka Marta a já. To byla posádka bělostné Fabie, která byla naposledy bělostná tak před deseti lety.

První problém se objevil už v Brně, kde mne ségra i s autem vyzvedla. Jaksi jsem byla v přemýšlení o evropské integraci dále než ti pánové a dámy v Bruselu, a nějak mi nedošlo, že potřebuju pro přechod přes chorvatské hranice pas. Ten samozřejmě vlastním, ale byl doma, v Ostravě. a vzpomněla jsem si na to až doma, v Brně. Zrodil se alternativní plán, že pojedeme úplně na sever, a že když mne nepustí, pojedem do Itošky (ne že bych jí neměla letos už opravdu po krk...).

Naši cestu jsme přerušili už v Mikulově, kde jsme si zašly na dvouhodinovou večeři a koupily si burčák. Holkám totiž nedošlo, že nemůžou během jízdy pít. Já jsem ale mohla:)

Díky našemu mikulovskému hodování byl přejezd do chorvatska uskutečněn někdy v noci, já se zdvořile culila na celníky když jsem jim namísto fialové knížečky podávala přes okýnko podivnou zelenou plastikovou kartičku. Vyšlo to, uf. Do Itálie už fakt nejedu!

Vzhledem k tomu, že jsme byly u moře asi tak kolem jedné ráno, bylo vhod někde přespat. Nakonec jsme si ustlaly u cesty, vedle aut a polorozbořené zídky. Bylo to pěkné místo, které (dle mého názoru) považují za pěkné hlavně ti, kterým se chce nezadržitelně močit a jdou ho vyzkoušet. Podle toho, co zachytil můj nos, tam zkoušelo močit docela dost lidí. Možná nejen močit, ale to jsem si před usnutím nepřipouštěla. Ségra v rámci toho, že je starším sourozencem, si vzala do spacáku slzák (nebo pepřák, nebo nějakou jinou zbraň), aby mě jakože chránila. Ovšem..byla první, která vytuhla, slzák (nebo pepřák, nebo nějakou jinou zbraň) odhodila ze spacáku ven, takže by ji v důsledku kdokoliv mohl použít proti nám. ehm.

Ráno jsme ale naštěstí zjistili, že nás nikdo nechtěl zabít ani okrást (okrást nás nemohl, protože jsme u sebe nic neměly. Kromě toho slzáku tedy). To místo opravdu nebylo moc pěkné, tak jsme jely dále.

Zakotvily jsme ve vesničce Senj. Historické vesničce s jedním hradem a jedním náměstím a (pro nás naštěstí) s jedním campem. Bylo v něm prázdno, smradlavo, ale levno. A pláž jsme měly přímo před nosem. Kdyby nebylo moře jako ledová tříšť, bylo by to ideální. A kdyby druhý den po našem příjezdu nezačala Bora, bylo by to ještě lepší. Ten den jsme trávily v autě a v hospodách. Své plus to ale mělo taky. Naučila jsem se hrát osadníky, ségra zjistila, že se ani teď po skončení puberty společně asi úplně nedohodneme, Marta se utvrdila v tom, že je Míša moc miluje a koupila si super osušku. nevýhodu to mělo jendu zásadní. V tom povichru se mi zlomila jedna tyčka od stanu. To je (ať chcete nebo ne) k nasrání, protože jsem celou noc nespala a ten stan držela zevnitř aby se to nestalo, a ono se to nakonec stane přes den, když sedím v autě a na ten stan přímo koukám. No prostě k nasrání!

Pak ale bylo zase hezky a teplo. A my musely domů, protože se nezávratně blížila nedělě a já měla před sebou první pracovní den. Na sestru se těšily dětičky ve škole a naMartu Michal. Teď mne napadlo, kdo se vlastně měl nejlíp... no nebudu si odpovídat..

Každopádně pokud jde ještě o tu Itálii, tak v odkazu už jsou přidány fotéčky.