čtvrtek 14. června 2007

Cesta z města: Pearl Jam, Linkin Park a Polsko jako bonus:)

Výlet jsme spáchali ve čtyřech: Lenička, Peťa, Ondra a já. Zpočátku jsme si užívali komorní atmosféry doplněné poklidně hučící klimatizací Dobešovic Opelu Astra. Až do Bohumína to byla téměř rodinná idylka - Peťa řídil, Lenička se způsobně koukala do mapy a s milým úsměvem na rtech svému bratrovi radila odbočky. Já a Ondra jsme seděli vzadu a cpali se svačinkama z domu (on měl sýrový loupák a já suchý rohlík, pche!).


Cestou necestou
Bohumín je ale komplikované město, a tak se idylka vrátila do tradičního normálu - bloudili jsme a nemohli najít hranice. Lenka řvala na Peťu svým obvyklým "Petře!", Peťa hučel a nadával. Jen já a Ondra jsme zachovali poklidný ráz výletu a ládovali se řízkama, které Lenča ráno usmažila (líbí se mi, jak se u ní začínají projevovat ty mateřské rysy:).

Atmosféra se uvolnila až se známou cedulí CLO-ZOLL, kde na nás z okýnka celníků vykoukl podivuhodný muž, který nám začal obhlížet střídavě občanky a obličeje: "Kde jest Ondra Hruda? Šukam, aah, už vidim. A Lenka? Ehm, Nelka? A co Petřžik?" předpokládám, že s námi chtěl být pan celník kamarád...

Polsko je úžasná země. Přímo libující si v malebných vesnicích, rozlehlých pláních, neznačených cestách a několik let stabilně zavedených objížďkách... Měli jsme jet totiž po krásné nové cesté číslo 78, která nás měla dopravit až téměř na místo. Nakonec bylo na téhle trase více objížděk než dopravních značek.

Když jsme dorazili do města (zapomněla jsem název, ale poznala jsem, že je to město, protože už se všude nepásly krávy odpadky už nebyly seskupeny před domy v obrovských černých pytlích, ale dřímaly v popelnicích, jak je tomu třeba u nás, nebo v jinén civilizované zemi), skoro jsem si připadala jako součást skvostného snímku Pianista. Vlastně mě párkrát napadlo, že se ten film možná točil tady... Uvažuju, jak to specifikovat, abych žádného polakofila neurazila... ehm. No, brrrr, uf. Předpokládám, že město investovalo většinu svého rozpočtu na jiné aktivity než bylo omítnutí polorozbořených domů či nákup poněkud modernějších vozů hromadné dopravy, než jaké jsme měli tu čest spatřit. Místní také (dle mého uvážení) pravidelně dostávají na členských schůzích bytových družstev (mají v Polsku bytová družstva?) plechovku s barvou (každá rodina si vybírá barvu dle uvážení - zelenou, modrou, fialovou, růžovou nebo žlutou a oranžovou). takto získané krycí materiály pak použijí k vyzdobení balkonu ve velkém panelovém domě. Bohužel, může se stát, že si zrovna sousedé oblíbí stejnou barvu, což dozajista ničí celkový dojem z neuspořádané architektonické malebnosti. Jak to vypadá v praxi, to uvidíte po víkendu, kdy vám tady dodám originální fotečky.

Podivné kruhové objezdy ve tvaru fazolí bez výjezdního značení nám taky daly docela zabrat. Často jsme na ně najížděli, několikrát je objížděli a pak zase vyjížděli (konečně jsem asi přišla na to, proč mě tak strašně bolel žaludek, až se mi chtělo blinkat).

Pivo, párek a zpocení lidi
Místo koncertu, které bylo výrazně vytučněno na naši vstupence prakticky vzato neexistuje. Jedná se o jakousi podivnou čvrť s názvem Chorzów, která se pyšní...pyšní se, no stadionem samozřejmě. Stadion Slaski (musíte si pro správnost dodat nad S čárku a pod A takový ten háček, což pomáhá Polákům ukázat přesná místa, kde je třeba začít šišlat) je velký stadion, který pojem až 50 tisíc nadšenců. Má taky před svým vchodem obrovskou ceduli, která místním návštěvníkům ukazuje, jak by mohl stadion vypadat, kdyby se našel nějaky multimilardářský investor.

Když jsme tam dorazili my, tak byli před vchodem dlouhatánští lidští hadi, občas se točící v obřím chumlu. My jsme se samozřejmě postavili do toho nejpitomějšího chumlu, takže trvalo asi hodinu, než jsme se dostali dovnitř (k pivu). Zážitek z toho, že mě někdo ošahával při vstupu jsem ani neměla, protože jsem nic nepašovala (krom krabičky s orbitkama a krému na ruce). Horší to měli kluci, kteří se rozhodli, že nebudou podporovat tvrdou polskou měnu, a vezmou zásoby z domu (rum, český). Malé skleněné lahve si strčili pod trenky (marně přemýšlím, proč z toho byli tak nadšeni) a vrhli se k proclení. Prošlo jim to.

V další fázi jsme pili pivo (krom Leničky, která opět odskákala svůj úděl mladšího sourozence a byla donucena řídit cestou zpět), jedli párek a koupili si gazovitou (čti: perlivou) vodu. Polští pořadatelé jsou divní. Nedovolili nikomu vršek na pití. Dokonce ani když si člověk koupil vodu za pět zlotych u nich ve stánku. Vršek mu vždycky sebrali. Uvažuju nad tím, jestli nemají nějaké speciální sběrny, jinak si to totiž neodvedu vysvětlit.

Po malé peripetii, kdy Peťu málem vyhodili z koncertu (chtěl dát organizátorům ochutnat ruma), jsme se probojovali až do útrob stadionu. Útroby jsou tím správným pojmenováním... Bylo tam horko, dusno, všude lidi a poláci, ze kterých čpělo vypocené pivo...

Kdo neskáče není Čech
Od pěti hodin startovala prakticky taková večeře o třech chodech. Nejprve předkrm v podobě velmi zajímavé polské rockové partičky KOMA, pak Linkin Park a na závěr to nejlepší - Pearl Jam.

U Komy to byla ještě pohoda. Kolem se motali nadšení polští fanoušci, kteří šišlali do rytmu spolu s frontmanem, který mi připomínal Karla Svobodu. Během příprav stage pro Linkiny se na ploše objevila řada teenagerů, díky kterým jsme neměli větší problém s výhledem. Až tedy na podivného týpka, co měl sebou dvě podivné baby (vypadaly tak "lehce"). Týpek (vypadal jak T-Bag) jednu z dam neustále ojížděl, povaloval a ochmatával, což pro nás, stojící za ním, nebylo dvakrát příjemné. Zážitky z koncertu po hudební stránce vám dozajista lépe přiblíži Peťa. Pokud chcete inteligentní humor, tak zkuste Ondru.

Musím přiznat, že jsem nevěděla, jak se s tak velkým koncertem a tolika lidmi poperu. Přestože jsem neuměla texty zpaměti a nevěděla jsem po zabrnkání prvních třech akordů, co se bude zrovna hrát, bylo to úžasnééé. Dokonce tak moc úžasné, že jsem (ačkoliv jsem šla do hajan kolem třetí ráno), vstávala už brzy v osm, abych vám o tom všem mohla konečně napsat.

Stručně a jasně, Pearl Jam budou vždycky stát za to, aby je člověk viděl na živo. Linkin Park je skupina, před kterou dodatečně smekám, protože mít v kuse hodinu tolik energie a sil, kolik předvedli, je o život. Navíc Chester, Mike jsou fakt dobří a Eddie Vedder byl i je kunďák.

5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

uz jen tise zavidim...

Anonymní řekl(a)...

moc pekne:)

Anonymní řekl(a)...

přiznam se ale že Pearl Jam neznám, ale na Linking Park bych šel hned...

Dod řekl(a)...

Kdybych neznal Pearl Jam, tak bych se taky nepodepsal:)

soosha řekl(a)...

...neznat pearl jam,,,mno nevím nevím...