P-ST

Někde jsem četla, že pravědpodobnost, že spadnete s letadlem je docela velká.
Taky jsem četla, že je hodně pravděpodobné i to, že aspoň jednou za život způsobíte dopravní kolizi, která se po letech (ve vašich očích a ve vašem vyprávění) stane velkou dopravní nehodou. Stejně tak je (především pro mě) nesmiřitelným faktem, že za průměrných 80 let života sežeru ve spánku bůhví kolik pavouků a jednou tolik much...
Pravděpodobnost, že si ve specifické hospodě, která se už mnoho generací specializuje na jediný výdejní atrikl (tvarůžky a pivo), ony tvarůžky a pivo nedáte, je minimální. Při mém ohromném štěstí jsem si ale dokázala vybrat jediný týden, v němž má tato tvarůžkoidní a pivařská rodina dovolenou. Pivo a tvarůžky jsem si tenhle víkend nedala...
A díky mému štěstí (teď už tomu opravdovému) jsem také pokořila další pravděpodobnost - ožrala jsem si držku s jedním z mých rodičů. S maminkou. Zcela záměrně, z čista jasna, na odšroubovaných prknech naší (již několik týdnů dokončované) terasy. Po levém boku seděla moje skoro šedesátiletá opilá maminka, po pravém boku její téměř stejně stará opilá kamarádka Jarka. Po pravé noze seděla střízlivá Ája (můj pes) a po levé noze seděla střízlivá Keri (taky pes, ale ne můj). Na kulatém, vratkém stole se postupně shromáždily 4 viné lahve (ve kterých už nebylo po vínu ani památky), a všelijaké mističky po chipsech a crackrech, ze kterých je vám vždycky spíš špatně než dobře.
O tomto víkendu jsem zkrátka zjistila, že i malá pravděpodobnost může mít vysokou pravděpodobnostní hodnotu. Nětušila jsem, že půjdu na výlet, který bude postrádat smysl (kvůli tomu zavření a kvůli těm tvarůžkám a pivu, které jsem si nedala), a který mne přesto bude bavit. Netušila jsem, že budu v bouřce mezi blesky, na podivně rozpracované terase chaty číslo 69 (někdo mi řekl, že to číslo chaty je vrchol) chlastat se dvěma ženskýma, co si prožily své a co mají dohromady přes sto let, a bude mi nádherně.
Bylo mi nádherně.

Tatranské radosti: den čtvrtý, poslední:)

PROLOG, KTERÝ NENÍ O TATRÁCH


Když jsem si hned po návratu z téhle pididovolené řekla, že o tom všem rychle musím napsat, abych to nezapomněla, nějak mi nedošlo, že nebude čas. A tak už je to pár týdnů, co jsme se z Tater vrátili zpět. Během těch pár týdnů jsme navštívili festival Colours of Ostrava, o kterém se bližší informace dozvíte určitě U Doda, mí milovaní rodičové stihli odjet na Djerbu (oni tomu říkají "do Afriky"), stihli se už i vrátit. Taky nám stihli postavit terasu, kterou Ondra Zoubek krásně prošpikoval svým profesionálním architektonickým a především kritickým pohledem, takže už ji budou přestavovat. Taky jsme stihli u nás na chatě grilovat a Lenička se naučila starat o další zvíře (kromě bratra, je to nyní také zvíře čtyřnohé - pes, můj).


No, ale přecijen jsme v Tatrách opravdu byli 4 dny. A ten poslední byl nejhorší a zároveň nejlepší, což se obvykle v životě stává (až moc často. třeba u zubaře. Vždycky je to hrozné, ale zároveň se člověku krásně uleví, že už to má za sebou...).

Ráno jsme vyrazili do doliny, odkud se stoupalo přímo do náruče dvoutisícovek. Bylo to fascinující. Slunce pražilo do zelench kopců, vítr foukal jak šílený...
Říkám si, jak je bohapusté a téměř nehorázné to chtít popisovat slovy. Čtvrtý den byl přesně takový: NEPOPSATELNÝ

No a já si jdu teďka lehnout, z okna budu poslouchat dunění zestárlých rockerů, kteří se posilněni alkoholem vybíjejí v útrobách brněnského výstaviště. No a pokud mne Roling Stones neuspí, půjdu za dvě hoďky otevřít svým dvěma (taky určitě podnapilým) kamarádům, kteří si dnes z mého bytečku udělají takový několikahodinový hotel. Ještě neví, že je vylifruju brzo ráno:))

Tatranské radosti: den třetí

Pátek se stal (pro některé konečně) znamením vysokohorské turistiky. I když ráno obloha opět inklinovala k vytrvalému dešti, my (posteloví zarputilci) jsme nakonec nic nezmohli a museli se vydat vstříc horským dobrodružstvím.

Budíček byl brzy, už někdy kolem sedmé hodiny, abychom stihli autobus, a dojeli na místo výlezu včas. Snídaně byla dlouhá, vydatná a asi taky nezdravá, ale ukojili jsme všechny chutě. Přestože jsme potkali cestou na zastávku Štepana, už nebyl tak nadšen pro naše túry, a už vůbec se nenabídl, že nás odveze (jak tomu bylo v den našeho příjezdu. Měl chlapík asi dobrou strategii při lákání podnájemníků). Museli jsme autobusem. V batohu už měl každý z nás přichystanou věrnou a barevnou přítelkyni do nepohody... pláštěnku. Doufali jsme, že ji nebudeme muset nakonec použít. Doufali jsme marně. Začalo parádně pršet, sotva jsme vykročily z autobusu. A takhle to vypadalo:

Směrem k vrcholu se naše skupinka Teletubies začala dělit. Není divu, když má Radunka a Ondra v zadku torpédo. Jejich tempu jsme se zkrátka nevyrovnali. Peťa se snažil, co to šlo, ale nakonec na nás (dvě zmožené a horami téměř netknuté slečny)počkal. Když jsme se dostávali k prvnímu vrchu Biele skále, pršelo opravdu hodně. Při svačinkové přestávce jsem si představovala, jak jsou asi Tatry krásné, jak jsme asi vysoko, které vrchy nás obklopují... Neviděli jsme lautr nic. Jen mlhu, kapky deště (jako od Krajíčka:) a bahno.

Bahno nás doprovázelo po celou cestu k našemu cíli, k Sivému vrchu. Byla to hora, která mne dokonale zmátla. Někdy v momentě, kdy jsme se dostali z bahna na skály, jsem si říkala, že už musíme být tam. Aktivní skupinka nám volala, že na nás zatím čekají na vrcholu. Bohužel vrchol byl vzdálen ještě asi hodinu cesty po oněch skálách, po kterých jsme se plazili společně s Peťou a Leničkou. Musím říct, že nebýt Peti, asi bychom si tam někde sedly za šutr, snědly všechny zásoby a počkaly, až přijde nějaké jiné léto, než bylo tohle (byla totiž asi jen jedna nad nulou...).

Celou dobu výlezu nám byla v patách sympatická dvojice Ostraváků, kteří nás občas dohnali, předehnali a pak zase pustili před sebe. Když naše trojka dorazila na vrchol, dali jsme si (příhodně) tatranky. Já jsem se opřela o koleno, a vzápětí zjistila, že mám celou ruku od krve. První myšlenka, která mi proletěla hlavou bylo, že nás může sledovat medvěd. Tatranky a krev byla dokonalá kombinace, jak ho nalákat. Pak jsem si představila, jak se nějaký méďa (co nemá mimické svaly) drápe na skály za tatrankou a mojim kolenem. Vtipné. Naši spolucestující mne obdarovali náplastí a nechali mne tu ukrutnou bolest (kecám, vůbec to nebolelo, o čemž svědčí i fakt, že jsem na to přišla až po půl hodině:) zapít Tuzemským Umem. Výborný! A takhle vypadalo mé zranění na papírovém kapesníku:))):

Původní plán nám říkal, že musíme ze Siváče dojít na Brestovou, ovšem cesta bahnem, zmrzlé ruce a snad nikdy nekončící hřebenovka nás přiměla k tomu, abychom slezli po žluté hezky přímo do Zuberce, tedy našeho provizorního domova. Nápad to byl (jak jsme zjistili později) neocenitelný. Konečně jsme se zbavili všudypřítomné mlhy a jakési kleče, která nás vůbec nedokázala ochraňovat před větrem. Krásné scenérie jako z reklamy na Rajec jsme ale nemohli vyfotit, neboť foťák měli u sebe opět sprinteři, kteří nakonec (přestože měli hodinový náskok) dorazili as patnáct minut po nás....

Večerní posezení v oblíbené Kolibě, kde jsme čirou náhodou získali místo bylo velmi příjemné. Po teplé sprše (nepíšu horké, protože nám netekla horká, ale pouze teplá voda), s panákem čučoriedkovice se spalo úžasně. Myslím, že nebudu mluvit jen za sebe, když řeknu, že jsme se všichni modlil, aby ráno bylo hnusně a my nikam nešli. Peťa to okomentoval krásně: jestli se podívám ráno na hory, a neuvidím je, nikam nejdu.

Hory vidět šly, bylo jasno a tepleji. Výprava na Ostrý a Plačlivé mohla začít...

Tatranské radosti: den druhý

Po bujaré noci v místní Kolibě se vstávalo špatně. I kdyby jsme ten večer nepili moc alkoholu, hlava nás musel parádně bolet minimálně z toho zpěvu jakýchsi Jánošíků, kteří tam na hodinku zavítali. Byli tak nadměrně společensky unaveni, že jsem se chvílemi opravdu bála, že si svoje horalské sekyrky zaseknou vzájmeně do prdele.

Nicméně ráno jsme se usmyslili, že budeme vzdorovat nepřízni počasí, a vypravíme se někam dále. Výborné na tom bylo to, že jsme prakticky nemuseli pohnout zadkem, neboť jsme se do nedalekého Polska přemístili vozy (jak jinak:).

Když jsme dorazili do jedné z místních podtatranských dolin, abychom si udělali výlet, zjistili jsme, že nemáme ani vindru (Polskou). Ondra se opět chopil zdatně iniciativy, takže jsem z toho nakonec vybruslili ladně, za české koruny:) Dolina byla krásná a převelká, ještě více bychom to ocenili, kdyby nechcalo, ale aspoň jsme si z toho urobili příjemnou deštníkovou procházku. Do tuha šlo až s výlezem do jeskyní. Naposledy jsem byla v útrobách podivných slintajících skal někdy před šesti lety. Nevím, zda-li jsem tentokrát trpěla klaustrofobickými pocity kvůli tomu, že jsem asi o dvacet centimetrů vyšší, každopádně si na žádné úzké prolákliny a tunýlky z dřívějších dob nepamatuju. Myslím, že tohle je specialita Poláků....

Jeskyně byla zkrátka spíše úzká než široká, spíše nízká než vysoká, spíše kluzká než stabilní, spíše mokrá než suchá a spíše nebezpečná než bezpečná. Ale za to byla vážně krásná. Některé pasáže jsme sice museli projít "na kačenku" (pro ty méně vnímavé se tento cvik praktikoval především na základních školách, kde se tak trénovaly stehenní a jiné nožní svaly).

Zvládli jsme to nakonec hladce, ovšem zajímalo by mě, jak to zvládli ti postarší dědečkové, které jsme potkali u východu (aha, možná proto ty fronty uvnitř, když se pořád někdo zasekával...). Po silném fyzickém výkonu (ještě jsme nevěděli, že po čtvrtku přijde také vysilajíci pátek a sobota), jsme se vydali do malebné polské vesničky Zakopane. Musím přiznat, že mne překvapilo, jaké krásy jsou Poláci schopní. Městečko bylo zaplněné lidmi, kteří neustále něco nakupovali. Brzy jsme zjistili, že to jinak v tomto prostředí nejde, takže jsme nakupovali taky. Peťa si udělal menší (nebo spíš asi větší)Vánoce. Kdybyste si mysleli, že se nakupovali hlavně suvenýry, pohledy a typické řezbářské výrobky, tak si to myslíte blbě. Lezli jsme výhradně do obchodů s hadrama. Jako by jich každý z nás neměl ve skříních hodně:).

A jako správní turisté jsme se po dlouhých nákupech museli vydatně posilnit. Jedla jsem ten nejlepší kebab svého života, až na to, že jsem ho jednak neuměla jíst a jednak jsem neměla žaludeční kapacity, abych ho spořádala celý. Po výtečné Cocacole přišlo na řadu extra točené (zmrzlinové občersvení samozřejmě, žádné pivko!). Ondra u toho vypadal jako Bukál, viz. foto, ,ostatním bylo špatně. Ale výlet výborný!

Nikdo ovšem netušil, že druhý den budeme při nula stupních Celsia zdolávat Sivý vrch, já si u toho rozbiju koleno a budu upíjet nějakým turistům jejich zásoby Tuzemského Umu:)

To be continued...

Tatranské radosti: den první

Nejsem horal. Nejvyšší vrch Beskyd jsem poprvé s jazykem na vestě vylezla, když jsem tam byla donucena jít s lyžařským výcvikem ještě na gymplu. Hory se mi líbí na fotkách, v televizi, z lanovky, nebo když se na ně dívám z údolí. Mým tajným snem je samozřejmě všechny zdolat, ale nějak se nikdy nenašly dobré podmínky - chyběla výbava, finance nebo jenom někdo, kdo by mě donutil zvednout prdel a jít prostě do kopce po svých. Tentokrát to vyšlo a musím říct, že to stálo za to. I když už ani nevím, kde vznikl ten nápad, že pojedeme s bandou do Tater, zpětně oceňuji toho, kdo to vymyslel:)

Středeční ráno, jenž se stalo výjezdním bodem výpravy, se poněkud protáhlo. Krom toho, že jsme na poslední chvíli zařizovali pojištění (dokonce hned ve dvou městech, neboť někteří - že Ondro - jaksi zapomněli, že už se Slováky nejsme rodina a musíme se tudíž pojišťovat i do zahraničí), se taky zcela neobvykle splnila předpověď jindy značně zmatených meteorologů. Pršelo.
Když jsme míjely roztomilé horské vísky kdesi na Oravě, nešla vidět ani jedna hora. Jedna část mého já byla zklamaná, že nám nevyšlo počasí. Ta druhá (o moc lenivější) si říkala, jak je to super, že nemusíme nikam chodit.

V dědince Zuberec jsme se rozhodli zakotvit a najít nějaké vhodné ubytování. Musím přiznat, že kdyby nebylo hyperaktivního Ondry, asi bychom platili za noc docela dost (i když slovenských) korun. Nakonec se té jeho držce nevymáchané podařilo usmlouvat super bydlení kousek od Zubereckého "centra" (tím rozuměj kostel a potraviny s hospodou, protože nic jiného významného tam nebylo). Každopádně náš majitel byl úžasný. Hned jsem si pomyslela, jak je skvělé, když jsou lidi, co pronajímají bydlení pohodoví, milí a vstřícní. Pak jsem si vzpoměla na Chrástka (rozpadající se pán, co nám pronajímá byt v Brně. Ovšem s velkými obstrukcemi). Štěpan, jak se chlapík jmenoval, nám vysvětlil naprosto vše. Snad i to, co jsme ani nepotřebovali vědět (třeba, že loni jeho hosté potkali v lese medvěda, a tak tak to přežili). Taky nás obeznámil s tím, že je bývalý horolezec, že byl v zásahu, když v Tatrách zavalila lavina šest Čechů a mluvil pak pro televizi.
Bydlení jsme měli sympatické. Kuchyňka jako na veškerých kalebních chatách, kde jsme kdy byli, jeden pokoj pro nás čtyři (Peťa, Lenka, Hruďas a já) a pak jeden pro naše hrdličky (Ondra a Radunka). Náš byl lepší, měli jsme tam televizi a mohli se večer koukat na večerníčka!:)
Každopádně jsme nezaháleli ani v den příjezdu. Nejprve jsme zjistili, že Slovenská měna vskutku není tvrdá, pak taky že Slováci pečou chleba jenom ráno (večer si koupíte maximálně už jen alkohol), že k haluškám s bryndzou se nehodí zelí, že při dešti se to šmýká a když je zima, pustí se kurenie.

Nejen jídlem je ale člověk živ, takže jsme se vypravili i do nedalekého termálního koupaliště. Zvláštní pocit. Kosa jak cyp, člověk se musí svlíknout do plavek a projít se s husí kůží kolem ostatních lidí, kteří už jsou naložení v teplé vodě. Zážitek je to ale úžasný. Teplá voda a studený vzduch je okouzlující kombinace. Poprvé jsem měla prstýnek někde jinde než na noze nebo na ruce (měla jsem ho na hlavě, což se může zdát poněkud podivné. Mohla za to však silně železitá voda, která by mi ho začernila, proto jsem musela volit alternativní úschovnu). Jediné, co má termální kúpalisko trochu nedořešené jsou sprchy. Tekla z nich totiž úplně ledová voda, což při výstupu z termálního pramenu enní příliš příjemné, že...
Co se dělo večer a další den, jak to vypadá v Zakopaném a jak podivné mají Poláci jeskyně, to se dozvíte příště...:)

Léto

Málem jsem si koupila kopretinu, abych mohla trhat lístečky a říkat si u toho "mám" nebo "nemám" napsat další post... Ne, že bych s tím chtěla seknout (vždyť jsem sotva začala:), ale chtěla jsem mít pořád na prvním místě svou fotku s Vašutem... nechám toho, vím, že mne většina mých dobrých přátel za tuto prapodivnou zhýralost spočívající v oblibě starších, pohledných, charismatických mužů, téměř odsuzuje:)

Dneska jsem měla po dlouhé době pocit, že mám prázdniny (za posledních pár měsíců skoro sprosté slovo..). Ráno jsem se probudila do krásně slunečného dne na chatě. Přestože se stihlo nebe zatáhnout dřív, než jsem nachystala pro rodinku na zahradě snídani, nepanikařila jsem. Přestože to vypadalo tak, že se drazí chlapci nevykoupou z postelí (nutno podotknout, že všechny ty postele patřili Machům:) dřívě než k obědu, nakonec se vykopali překvapivě rychle. A protože jsme společně strávili úžasný den, tak se budu chlubit, ať nám to každý pořádně závidí!

Pili jsme pivo (dokonce i slečny řidičky, které se nalívaly točeným birellem), jedli jsme nezdravé langoše, topili se vzájemně v ledové vodě, klouzali na skluzavkách, ležely v bublinkách, hopsali ve vodní hopsárně (někteří se spíše topili), plavali jsme, chodili po proudu, pak jsme si vzpomněli na krušnost života a šli chvíli i proti proudu (to kvůli tréninku). Kopali jsme do fotbalového míče a předstírali, že víme, jak se hraje nohejbal (některé dámy pouze fandily, protože by v důsledku předstíraly i to kopání, ehm), bouchali jsme i do jiného míče a váleli sudy v písku, přičemž se nám dařilo i bavit okolí (někteří všímaví jedinci po nějaké době pochopili, že se do té sítě nestrefujeme schválně, nýbrž že hrajeme volejbal).

No a když jsem se po parádní večeři v Ostravě vrátila domů, letní atmosféra mne naprosto naplnila... krom toho, že mám spálený obličej a musím si ZASE oholit nohy...:)