„B“ s půlkou tečky

To, jak moc umí být čas relativní, mi ukázal poslední půl rok na škole. Mám za sebou „praxi v médiích“, která mi zásadně a do puntíku překopala mé studentské nazírání na svět, mám za sebou bydlení s Matynkou, o které jsem zjistila, že je to vážně chlap (tedy pouze chováním velectění muži…), no a mám za sebou taky první státní zkoušku.
Mé představy o tom, jak se krásně obleču, budu nervózně stát před zkoušející komisí a blekotat cosi o logice konkrétního, se vytratily, jakmile mi bylo řečeno, že se na státnice chodí v riflích, že to budu psát na počítači, a že je to vlastně krátký proces, o kterém není třeba zbytečně přemýšlet. Přesto jsme naši (už několikátou) zkoušku dospělosti s Matynkou uchopili zodpovědně. Našňořily jsme se do ženských oblečků, na nohy navlíkly kozačky s podpatky, a vydaly se po kluzkých zmrzlých cestách (jako kozy na ledě) vstříc večeřismu, volkovinám a mackůismu.
Po dvou dnech stresového přemýšlení, které jsme prokládaly společnými obědy a tu a tam sklenkou vína, jsme dospěly k závěru, že neumíme psát glosy, že se umíme hezky obléknout, když se nám chce, že moc jíme a moc pijeme, že máme rády hru kámen-nůžky-papír, a že je za náma vlastně další etapa života. Už víme, jaké jsou státnice…
Necítím se líp, ani hůř, ale jsem b s půlkou tečky….