Velikonoční nadílka-cimbál, husle a kupa sněhu

Říká se, že člověk by neměl opakovat věci, které považuje za své chyby. Před rokem na penzionu Rabštejn jsem udělala pár takových chyb - opila jsem se do němoty, vůbec neoznámila svému tehdejšímu příteli, kde jsem, nevím, kde jsem spala a jak jsem se na ty schody dostala :))

Letos to bylo v lecčem podobné. Opila jsem se do němoty a ráno se probudila na zemi ve spacáku. Nutno podotknout, že to nebyl můj spacák, a že nebyl ani od nikoho, kdo tam přijel slavit. Nuže k věci.

Přijeli jsem o den později než všichni ostatní. Za Rýmařovem už se začaly hromadit nápadně velké kupy sněhu. Auto jsme nechali u motorestu Skřítek (pro Omíka Skřivánek:) a odtud se snažili vydat po modré až k penzionu. Marně. Metr a půl sněhu nebyl pro naše podzimní pohorky a rifle zcela ideální. Zvolili jsme alternativní stopu, která ale bohužel nebyla naše. Byla to běžecká stopa, kterou jsme jednotnou chůzí zlikvidovali. Potkali jsme prvého běžkaře, neřekl nic moc. Potkali jsme sněžný skútr, se kterým jsme se zprvu snažili hádat. Nepovedlo se. Nebyl to totiž obyčejný skútr. Byl to ten, který běžeckou stopu vytváří...

Nakonec jsme se vrátili zpět na asfaltku a došli na rozcestí na polní cestu. Potkali jsme zapadlého kolegu (měl zapadlé auto tedy...) a taky plné auto s řetězy, které mu vyjelo naproti.

Když jsme dorazili, bylo něco kolem 4 hodin odpoledne a pak jsme začali pít...

Někdy za dvě hodiny přijela cimbálovka. Byl to dar pro oslavence, na který se všichni moc těšili. Pak do místnosti vkročili čtyři borci (věkový rozptyl 18-25), v mikinách a s baťohama. Nikdo by neřekl, že tohle byla cimbálovka... ale byla a byla úžasná:).

No a pak jsme opět pili. Pan číšník si vzpomněl, že mu loni Hruďas vylil šampáňo na stěnu. A já si vzpomněla, že jsem kdysi měla hudební sluch a zkoušela hrát na cimbál.

A historie se opakuje i nadále - víc vám toho nenapíšu, protože si to nepamatuju.

Jen poslední věc: nedávejte si v motorestu Skřítek nikdy česnekovou polívku :)

Cimbálovku Jagár i všechny tančící a netančící osoby nejdete ve fotkách...

Vteřina

Minulý týden jsem šla domů z práce. Bylo pozdě, pršelo a těšila jsem se na horkou sprchu a postel. Přemýšlela jsem, jak se máš. Pak jsem potkala před domem borce. Měl na sobě upnutou kombinézu, čelenku a běžel. O půl deváté večer v děšti. Podívala jsem se na něj, naše oči se střetly. Usmál se a já taky. Byl mi moc sympatický. V hlavě jsem na vteřinu zapřemýšlela, jestli by stál za hřích. A v druhé vteřině mi došlo: přesně těmhle atletickým borcům jsme se společně vždycky smáli...

Hudební

Nikdy jsem nevěřila, že si člověk bezděčně zapamatuje neskutečné množství kravin (to, že jsou to kraviny, to nechápu. Nechápu, že si bezděčně nemůžu pamatovat třeba filozofii Kanta nebo polohu důležitých států světa). Je to tak. A jak jsem vypozorovala, každý má hlavu na úplně jiné bezděčné kraviny. S rostoucím věkem se tento záběr také lehce mění (pokud se vám za posledních pár let nezměnil, tak máte asi nějaký problém…).
Mou hlavní bezděčností je hudba. V hlavě si nosím tolik melodií, kolik jich od roku 1989 (kdy už jsem to začala trochu vnímat) stihli lidé v hudební branži (takto nazývám všechny ty zkrachovalé i nezkrachovalé zpěváky, zpěvačky a skupiny) vyprodukovat.

Začalo to, když mi byly ty čtyři až pět let. V televizi dávali o víkendu (bylo mi úplně jedno, jestli je víkend) šmouly a já si poprvé notovala s Hankou Zagorovou. Doma jsme měli černobílou televizi a super tranďák s názvem SUPER RADIO, který ladil všechny známé stanice. Už tehdy jsem naslouchala. Pak jsme domů pořídili videorekordér. U videorekordéru jsem strávila většinu svého volného času. Zprvu jsem ho mohla ovládat jen přímo na zařízení. Na ovladač jsem nesměla makat, abych něco neposrala. Se sestrou jsme si na videorekordér nahrávaly hity z pořadu ESO. To už se psal rok 1994 a na světe byla televize Nova. Na kazetě nám vyhrával 2Unlimited, 247 (Twenty Four Seven – nechápu, kdos i dá název kapely dvě stě čtyřicet sedm…) nebo DJ Bobo (nechápu, kdo si dá název Bobo…). Hudbu jsem tehdy měla spjatu s nedělním ránem a nahráváním. Bylo to fajn. Začalo se mi to všechno ukládat. Nejen na ty kazety, ale i do hlavy.

Když mi bylo sedmnáct, odjela jsem chlastat do nedalekého Nýdku. Hráli jsme tam podivnou hru. Televize už neměla jedničku, dvojku a novu. Ale taky kabelovku a s ní i hudební kanál s naprosto převratným dynamickým vývojem – MTV. Hra spočívala v tom, že jsme koukali na tu převratnou MTV a hádali interpreta a hudbu ještě dřív než to začalo hrát. Vím, zní to trochu divně. Dejme tomu se na obrazovce objevila bílá barva a já se přihlásila, že je to Shaggy a Angel (neposlouchám Shaggyho, to je ta bezděčná paměť:).
Hudba se mi spojila s chlastáním. A pařbama. V oblíbeném nočním podniku, kde jsme po setmění v pátek vyráželi, nám začali hrát na přání.

A pak přišly lásky a nezdary. Nevím proč, ale od první nešťastné lásky inklinuji k naprosto debilnímu zvyku. Zvolím si album a to si pouštím pořád dokola. To album samozřejmě přesně vystihuje mou situaci. Autor hudby i textů naprosto přesně ví, jak se cítím. Ba co víc, prožil vlastně totéž a jediný mi rozumí. V té chvíli je ON ten jediný, kdo na mě může mluvit/zpívat celý den. Končí to pak podivně. Zjistím (když mě to období přejde), že už si tu hudbu nikdy nepustím, protože bych si na to období vzpomněla. Takže se mi poličky plní alby, které už nikdy znovu nepřehraju. Hudbu si pojím s někým, hudbu si pojím s city a emocemi. A zabírá mi strašně místa v hlavě. Asi si seženu nějaký metal. Nebo co.

He broke your heart
He took your soul
You're hurt inside
Because there's a hole
You need some time
To be alone
Then you will find
What you always know

(tohle není metal… bohužel)